Uncategorised

Začlo mi to v pátek, dovezl jsem na letiště zesík, bedny a tiskárnu. Cestou jsem ještě nabral benzín do centrály, nakoupil 2,5kg Obamovo klobásy s chlebem, a materiál byl připraven.

Na letišti jsem pak ještě večer s Rendou nafixovali (bacha, né nafixlovali…) měřící pásma dle F5J/RCEV a bylo hotovo.

Počasí pak v sobotu už od rána bylo dle objednávky – naprosto fantastický, termiky snad i víc než potřeba :) Nakonec bylo 15 pilotů a na malou místní soutěž tohle nepamatuju dlouho ani z plechovek ani z káček. Shrnuto – RCEV se líbí, a lidi přijedou, takže dobrý.

V prvním kole nás chytla komplikace se zvukem z počítače, pořád se program kousal. Naštěstí si Vlasta Kocourek všimnul, že antivirák ESET se furt točí naprázdno a hledá síť, a to užralo pěkně z výkonu procesoru. Takže pomohlo vypnutí antiviráku, a od toho momentu bylo všechno OK.

Přiznám se, že jsem zaměřený spíše na ty "těžší" kategorie než je RCEO, ale po absolvování MČR RCEO musím trošku sebekriticky přiznat, že ta kategorie zase taková snadná není, jak se zdá. Předem je třeba říci, že jsem se na tuto soutěž rozhodl jet na poslední chvíli, kdy jsem zvažoval nad F5J v rakouském Oberpullendorfu, nebo právě nedalekým MČR v kategorii RCEO. Nakonec vyhrála zvědavost, i troška lenosti a jelo se kousek za Olomouc, konkrétně do Dětřichova poblíž Uničova. Chvíli po osmé hodině ranní jsem dorazil na letiště místního leteckého klubu a aut už tam byla pěkná řada, rozhodně více než na klasickém závodu RCEV nebo RCEK. Bylo tam totiž nakonec celkem 34 pilotů, což je opravdu pěkné číslo!

Tak milé děti, dnes si vysvětlíme základní pravidla pro úspěšné soutěžní létání, ozdobené špetkou taktiky a rozumu. Říkáte si, o čem tady blábolím? To je velmi jednoduché a vše se dozvíte v článku. Pojďme tedy na věc, hezky popořadě a jak se sluší a patří. Začneme klasicky. Je sobota, nemusíme do práce a mohli by jsme i vyspávat, kdyby ovšem pár nadšenců z naších řad nepořádalo soutěž v Polance nad Odrou. Protože soutěžím rád, rozhodl jsem se, že k ním zavítám (ostatně jako vždy). A nebyl jsem sám. Dalších 15 lidí dostalo stejný nápad. Mezi osmou a devátou se scházíme na letišti, vytahujeme letadla a pouštíme se na první průzkumy vzduchu. Bohužel, nebe je nad letištěm celé zakaboněné a fouká svěží vítr (jak nečekané v Polance, že ano?). Je nás sice poskrovnu, ale o to více máme šancí, neboť Malča-team se účastní soutěže na Slovensku. Díky tomu se uvolnila první tři místa v tabulce :) a tuhle jedinečnou šanci chtějí všichni využít. Chvíli před devátou se opět pořádá "násed" a v rychlosti se prolétávájí informace, co a jak bude, že se poletí 6 kol a 5 lidí jde do finále. Říkám si, že s pěti lidmi bych teda raději finalé vypustil, ale to na mě nezáleží a tak souhlasím.

Od poslední F5J akce v seriálu InterTour uplynul týden a už se celý ansámbl přesouvá na Slovensko, konktérně do Dubnice nad Váhom. Na tuto destinaci mám dobré vzpomínky. Svoje F5J letadlo jsem tam tehdy poslal neřízené na exkurzi do města a po marném hledání se mi vrátilo zcela neporušené díky poctivému nálezci a tamní policii. Tento rok jsem již podobný plán neměl, a tak zbývalo vzpomínat na pěkné letecké podmínky, prostředí, organizaci a lidi. Vše se vyplnilo a tak jsem mohl i tento rok zůstat spokojen nejen já, ale i všichni ostatní účastníci... V tomto ohledu si právě Dubnica drží velký standard a vše funguje takřka bezchybně.

Tento rok se na letišti sešlo celkem 50 soutěžících a soutěž probíhala na 10 startovištích. Celkem 5 skupin v osmi kolech a 11 nejlepších postoupuje do tříkolového finále. Ohledně finálových letů se na Slovensku začínají vést různé diskuse a pokusy o " nějaký převrat."

Když před rokem končila největší akce F5J široko daleko s celkem 61 účastníky, jistě si všichni zúčastnění řekli, že se v Bořeticích sejdeme za rok znova. Čas plynul jako voda a za 377 dní jsme opět budovali stanové a karavanové městečko v tomto líbezném koutu jižní Moravy. Tento rok byla soutěž termínově o cca 14 dní později než minulý rok a to mělo za následek dvě základní věci. 1) už nebyly meruňky (což na funkci živočicháře nemá jistě vliv) a za 2) nebyla okolo letiště vysázená kukuřice jako tomu bylo v roce 2013 - Sláva. Soutěžících se sešlo ještě o šest více než loni, i když se tento rok létala "jen" jedná kategorie a to F5J. Tento rok tedy bez malých bohužel... Ostatně, jak by se to stíhalo, toť otázkou. Takže nakonec je to asi dobře. Celkem bylo přihlášo 67 soutěžících z České republiky, Slovenska, Maďarska, Argentíny, Slovinska, Německa, Rakouska, Polska a Ruska a to je už pořádná skupinka soutěžících.

My jsme vyjížději z Olomouce už v pátek ráno, aby jsme nemuseli chodit stovky metrů ke startovišti. Ti co přijeli až v sobotu ráno, si při závodech udělali pěknou procházku na startoviště. Plocha je tam totiž velká, ale karavany, stany, auta a altány prostě zaberou tak velkou plochu, že se to jinak nedá. Minulý rok se to vše "páskovalo" do jedné řady pod stromy a tak to z konce depa na poslední startoviště bylo opravdu extra daleko (téměř 500 metrů!). Z tohoto důvodu šetření podrážek soutěžících a možná i lepším týmovým a národnostním vztahům se tentokráte stavěly řady rovnou tři a tak se to dalo odchodit docela v klidu. A jak se liší soutěž v roce 2013 se soutěží v roce 2014? V první řadě jsem měl z celé akce lepší pocit než minulý rok.

Není tomu tak dlouho, co bujela na modelářských serverech plamenná debata nad tím, zda má být v termických kategoriích větroňů striktně zakázáno používání stabilizačních systémů – tedy chytrých krabiček, které pomocí gyr, akcelerometrů a bůhví čeho všeho ještě mají za úkol zajistit, aby letadlo nezávisle na pilotovi udržovalo definovanou letovou pozici a směr.

Kámen úrazu byl zejména v tom, že termické kategorie nejsou primárně o tom, aby to, zjednodušeně řečeno „letělo rovně a klidně“, ale „aby to tam vydrželo co nejdéle“. Takže samotná stabilizace není na první pohled nic, co by pomohlo soutěžnímu pilotovi k lepším výsledkům. První pohled ovšem často klame… Objevovaly se názory, že je schopna držet ustálenou zatáčku (opravdu je, ale trošku jinak, než si termické kroužení představuje pilot, co už má něco nakrouženo), bude minimalizovat pilotovy zásahy do řízení a tudíž se postará o lepší aerodymickou čistotu celého letu... a tak dále.

To se tak jednoho dne rozhodnete, že si vymyslíte kategorii. Rok odlétáte v testovacím režimu, potom rok s prozatimními pravidly a než se nadějete, stojíte na ploše letiště v Trnávce na přeboru Čech, Moravy a Slezska v kategorii RCEV, který pořádáte společně se spřáteleným klubem. Takhle by se dal shrnout prozatimní vývoj této kategorie. Ale vážně ... LMK Dinoklub a LMK Polanka se rozhodly, že společnými silami uspořádají první přebor a budou chtít najít ty nejlepší z nejlepších pro tento rok.

Objednáte letiště na dva dny, pak TOIku, pojízdné občerstvení, zařídíte centrálu, audio, počítač, obsluhu počítače, Super-rozhodčího a hromadu dalších náležitostí včetně počasí. Jediné, co nemůžeme nějak extra ovlivnit je počet soutěžících. Neříkám, že to bylo špatné. Z Moravy a Slezska se dostavili téměř všichni, bohužel z Čech jsme měli "jen" soutěžící dva (snad se nepletu doufám).

20. 7. 2014 se na Dinoletišti konaly letos druhé závody RCEV s názvem DINO#2. Předpověď počasí slibovala opravdu teploučko a bezvětří zejména poránu, odpoledne pak nějaký ten svěží větřík. Tentokrát se nám i přes prázdninový termín přihlásilo celkem 19 pilotů. Vzhledem k tomu, že jsme měli 6 startovišť, tak nám jeden přebýval... "Na střídačce" zůstal dobrovolně po zralé úvaze Kristián Zemančík, který se měl ukázat po delší odmlce, ale byl znaven ze sobotní oslavy a vyřešil tak naše dilema, zda jedno startoviště přidávat. Děkujeme Kikino :). Létalo se tedy na 3 skupiny po 6 lidech a vše krásně odsejpalo. Asi se už budu opakovat a možná to už bude i trapné, ale dokud budou jezdit mezi nás obyčejné smrtelníky, musím je vždy zmínit. Opět Malčíci. První dvě kola (čili 6 skupin) byli jediní, kdo vypínal vždy pod 100 metrů.

Zhruba před rokem (15. dubna 2013) jsme vás zde informovali o žhavé novince, výškoměru Altis V4. V té době revoluční zařízení s integrovaným displejem. Ten se krásně rozšířil mezi širokou modelářskou veřejností a bylo jasné, že dříve či později se objeví opět něco nového. Ta chvíle právě přišla, a s ní dvě novinky, které by jsme vám rádi představili v tomto čĺánku.

První, dozajista velmi zajmavou novinkou, je další z řady výškoměrů - Altis Micro. Je to mix mezi V3 (velikost) a V4 (funkce). Tvůrci z AerobTecu tak vyslyšeli prosby mnohých modelářů, že se jim Vé-čtyřka nevejde to trupu házedla, nebo závodních speciálů. Co se samotné technické části týká, je to defacto 100% V4, pouze bez displeje. Výšku zobrazuje stejně jako V3 blikáním, nebo připojěním na externí zařízení.

Po roční pauze se kluci v Hranicích rozhodli uspořádat soutěž pro nás "malé větroňáře", tentokráte v nové kategorii RCEV. Hranice mám rád, je tam prostorné letiště, dobré zázemí a vesměs docela dobře létavé podnebí. Mnozí z nás si sice jistě pamatují brutální průtrž mračen, kterou jsou Hranice proslulé již nějaký ten pátek, ale tentokráte nic takového podle předpovědí nehrozilo.

Počasí tedy vypadalo, že bude bez chybičky, soutěžících se přihlásilo celkem 24 (což je mimochodem zatím rekord, zvláště když vememe v potaz to, že akce kolidovala s MČR RCEK v Chomutově), a já se budil už od pěti od rána celý natěšený, že si snad konečně zalétáme opravdu termicky, jak se sluší a patří. Chvili před sedmou již stepuji na dvorku u spolubojovníků Malčíků a společně vyrážíme do nedalekých Hranic. Jsme tam téměř první a tak máme dostatek času si postavit zázemí, smontovat letadla a udělat prvních pár testovacích "skoků" do vzduchu. Jde to parádně, od rána je pěkná termika, i když ne zrovna silná, ale je. Po chvíli dorazila téměř zahraniční výprava v podání Petr Dušek a Jan Kubica se svými stroji (děkujeme kluci za projevenou důvěru). Na naše oblíbené diskusní hádky nebyl čas, rozdáme si to na ploše :). Létalo se na 6 startovišť a bylo 5 kol + 1 finále pro 6 lidí.