Tak milé děti, dnes si vysvětlíme základní pravidla pro úspěšné soutěžní létání, ozdobené špetkou taktiky a rozumu. Říkáte si, o čem tady blábolím? To je velmi jednoduché a vše se dozvíte v článku. Pojďme tedy na věc, hezky popořadě a jak se sluší a patří. Začneme klasicky. Je sobota, nemusíme do práce a mohli by jsme i vyspávat, kdyby ovšem pár nadšenců z naších řad nepořádalo soutěž v Polance nad Odrou. Protože soutěžím rád, rozhodl jsem se, že k ním zavítám (ostatně jako vždy). A nebyl jsem sám. Dalších 15 lidí dostalo stejný nápad. Mezi osmou a devátou se scházíme na letišti, vytahujeme letadla a pouštíme se na první průzkumy vzduchu. Bohužel, nebe je nad letištěm celé zakaboněné a fouká svěží vítr (jak nečekané v Polance, že ano?). Je nás sice poskrovnu, ale o to více máme šancí, neboť Malča-team se účastní soutěže na Slovensku. Díky tomu se uvolnila první tři místa v tabulce :) a tuhle jedinečnou šanci chtějí všichni využít. Chvíli před devátou se opět pořádá "násed" a v rychlosti se prolétávájí informace, co a jak bude, že se poletí 6 kol a 5 lidí jde do finále. Říkám si, že s pěti lidmi bych teda raději finalé vypustil, ale to na mě nezáleží a tak souhlasím.

Od poslední F5J akce v seriálu InterTour uplynul týden a už se celý ansámbl přesouvá na Slovensko, konktérně do Dubnice nad Váhom. Na tuto destinaci mám dobré vzpomínky. Svoje F5J letadlo jsem tam tehdy poslal neřízené na exkurzi do města a po marném hledání se mi vrátilo zcela neporušené díky poctivému nálezci a tamní policii. Tento rok jsem již podobný plán neměl, a tak zbývalo vzpomínat na pěkné letecké podmínky, prostředí, organizaci a lidi. Vše se vyplnilo a tak jsem mohl i tento rok zůstat spokojen nejen já, ale i všichni ostatní účastníci... V tomto ohledu si právě Dubnica drží velký standard a vše funguje takřka bezchybně.

Tento rok se na letišti sešlo celkem 50 soutěžících a soutěž probíhala na 10 startovištích. Celkem 5 skupin v osmi kolech a 11 nejlepších postoupuje do tříkolového finále. Ohledně finálových letů se na Slovensku začínají vést různé diskuse a pokusy o " nějaký převrat."

Když před rokem končila největší akce F5J široko daleko s celkem 61 účastníky, jistě si všichni zúčastnění řekli, že se v Bořeticích sejdeme za rok znova. Čas plynul jako voda a za 377 dní jsme opět budovali stanové a karavanové městečko v tomto líbezném koutu jižní Moravy. Tento rok byla soutěž termínově o cca 14 dní později než minulý rok a to mělo za následek dvě základní věci. 1) už nebyly meruňky (což na funkci živočicháře nemá jistě vliv) a za 2) nebyla okolo letiště vysázená kukuřice jako tomu bylo v roce 2013 - Sláva. Soutěžících se sešlo ještě o šest více než loni, i když se tento rok létala "jen" jedná kategorie a to F5J. Tento rok tedy bez malých bohužel... Ostatně, jak by se to stíhalo, toť otázkou. Takže nakonec je to asi dobře. Celkem bylo přihlášo 67 soutěžících z České republiky, Slovenska, Maďarska, Argentíny, Slovinska, Německa, Rakouska, Polska a Ruska a to je už pořádná skupinka soutěžících.

My jsme vyjížději z Olomouce už v pátek ráno, aby jsme nemuseli chodit stovky metrů ke startovišti. Ti co přijeli až v sobotu ráno, si při závodech udělali pěknou procházku na startoviště. Plocha je tam totiž velká, ale karavany, stany, auta a altány prostě zaberou tak velkou plochu, že se to jinak nedá. Minulý rok se to vše "páskovalo" do jedné řady pod stromy a tak to z konce depa na poslední startoviště bylo opravdu extra daleko (téměř 500 metrů!). Z tohoto důvodu šetření podrážek soutěžících a možná i lepším týmovým a národnostním vztahům se tentokráte stavěly řady rovnou tři a tak se to dalo odchodit docela v klidu. A jak se liší soutěž v roce 2013 se soutěží v roce 2014? V první řadě jsem měl z celé akce lepší pocit než minulý rok.

Není tomu tak dlouho, co bujela na modelářských serverech plamenná debata nad tím, zda má být v termických kategoriích větroňů striktně zakázáno používání stabilizačních systémů – tedy chytrých krabiček, které pomocí gyr, akcelerometrů a bůhví čeho všeho ještě mají za úkol zajistit, aby letadlo nezávisle na pilotovi udržovalo definovanou letovou pozici a směr.

Kámen úrazu byl zejména v tom, že termické kategorie nejsou primárně o tom, aby to, zjednodušeně řečeno „letělo rovně a klidně“, ale „aby to tam vydrželo co nejdéle“. Takže samotná stabilizace není na první pohled nic, co by pomohlo soutěžnímu pilotovi k lepším výsledkům. První pohled ovšem často klame… Objevovaly se názory, že je schopna držet ustálenou zatáčku (opravdu je, ale trošku jinak, než si termické kroužení představuje pilot, co už má něco nakrouženo), bude minimalizovat pilotovy zásahy do řízení a tudíž se postará o lepší aerodymickou čistotu celého letu... a tak dále.

To se tak jednoho dne rozhodnete, že si vymyslíte kategorii. Rok odlétáte v testovacím režimu, potom rok s prozatimními pravidly a než se nadějete, stojíte na ploše letiště v Trnávce na přeboru Čech, Moravy a Slezska v kategorii RCEV, který pořádáte společně se spřáteleným klubem. Takhle by se dal shrnout prozatimní vývoj této kategorie. Ale vážně ... LMK Dinoklub a LMK Polanka se rozhodly, že společnými silami uspořádají první přebor a budou chtít najít ty nejlepší z nejlepších pro tento rok.

Objednáte letiště na dva dny, pak TOIku, pojízdné občerstvení, zařídíte centrálu, audio, počítač, obsluhu počítače, Super-rozhodčího a hromadu dalších náležitostí včetně počasí. Jediné, co nemůžeme nějak extra ovlivnit je počet soutěžících. Neříkám, že to bylo špatné. Z Moravy a Slezska se dostavili téměř všichni, bohužel z Čech jsme měli "jen" soutěžící dva (snad se nepletu doufám).

20. 7. 2014 se na Dinoletišti konaly letos druhé závody RCEV s názvem DINO#2. Předpověď počasí slibovala opravdu teploučko a bezvětří zejména poránu, odpoledne pak nějaký ten svěží větřík. Tentokrát se nám i přes prázdninový termín přihlásilo celkem 19 pilotů. Vzhledem k tomu, že jsme měli 6 startovišť, tak nám jeden přebýval... "Na střídačce" zůstal dobrovolně po zralé úvaze Kristián Zemančík, který se měl ukázat po delší odmlce, ale byl znaven ze sobotní oslavy a vyřešil tak naše dilema, zda jedno startoviště přidávat. Děkujeme Kikino :). Létalo se tedy na 3 skupiny po 6 lidech a vše krásně odsejpalo. Asi se už budu opakovat a možná to už bude i trapné, ale dokud budou jezdit mezi nás obyčejné smrtelníky, musím je vždy zmínit. Opět Malčíci. První dvě kola (čili 6 skupin) byli jediní, kdo vypínal vždy pod 100 metrů.

Zhruba před rokem (15. dubna 2013) jsme vás zde informovali o žhavé novince, výškoměru Altis V4. V té době revoluční zařízení s integrovaným displejem. Ten se krásně rozšířil mezi širokou modelářskou veřejností a bylo jasné, že dříve či později se objeví opět něco nového. Ta chvíle právě přišla, a s ní dvě novinky, které by jsme vám rádi představili v tomto čĺánku.

První, dozajista velmi zajmavou novinkou, je další z řady výškoměrů - Altis Micro. Je to mix mezi V3 (velikost) a V4 (funkce). Tvůrci z AerobTecu tak vyslyšeli prosby mnohých modelářů, že se jim Vé-čtyřka nevejde to trupu házedla, nebo závodních speciálů. Co se samotné technické části týká, je to defacto 100% V4, pouze bez displeje. Výšku zobrazuje stejně jako V3 blikáním, nebo připojěním na externí zařízení.

Po roční pauze se kluci v Hranicích rozhodli uspořádat soutěž pro nás "malé větroňáře", tentokráte v nové kategorii RCEV. Hranice mám rád, je tam prostorné letiště, dobré zázemí a vesměs docela dobře létavé podnebí. Mnozí z nás si sice jistě pamatují brutální průtrž mračen, kterou jsou Hranice proslulé již nějaký ten pátek, ale tentokráte nic takového podle předpovědí nehrozilo.

Počasí tedy vypadalo, že bude bez chybičky, soutěžících se přihlásilo celkem 24 (což je mimochodem zatím rekord, zvláště když vememe v potaz to, že akce kolidovala s MČR RCEK v Chomutově), a já se budil už od pěti od rána celý natěšený, že si snad konečně zalétáme opravdu termicky, jak se sluší a patří. Chvili před sedmou již stepuji na dvorku u spolubojovníků Malčíků a společně vyrážíme do nedalekých Hranic. Jsme tam téměř první a tak máme dostatek času si postavit zázemí, smontovat letadla a udělat prvních pár testovacích "skoků" do vzduchu. Jde to parádně, od rána je pěkná termika, i když ne zrovna silná, ale je. Po chvíli dorazila téměř zahraniční výprava v podání Petr Dušek a Jan Kubica se svými stroji (děkujeme kluci za projevenou důvěru). Na naše oblíbené diskusní hádky nebyl čas, rozdáme si to na ploše :). Létalo se na 6 startovišť a bylo 5 kol + 1 finále pro 6 lidí.

Nenechte se zmást nadpisem, myslím to samozřejmně v dobrém jak je u mne zvykem :) Jak se již stalo tradicí, poslední květnový víkend se pořádá soutěž na letišti v Polance nad Odrou. Zvykem je také kvalitní organizace pod neúprosnou taktovkou Radima Barče a také pro mnohé těžce čitelné letiště, resp. termicko-větrné podmínky panující na něm. Samozřejmně to není problém Polaneckých, ale spíše vybraných soutěžících. Bavme se klidně konkrétně o mě. Do Polanky to mám kousek, líbí se mi tam, jsou tam kamarádi, ale z nějakého mi neznámého důvodu tam nikdy nejsou přítomny mé dobré výkony. Tentokráte to vypadalo na stejnou mizérii jako pokaždé, nebo dokonce ještě větší "díky" větru, který zcela netradičně foukal z opačné strany a tak se nedala využívat oblíbená nafukovaná strana se stromy.

Vloni na konci září jsem po naší soutěži psal o vydařené tečce za sezónou F5J, snad se dá teď napsat, že o uplynulém víkendu jsme na to navázali ve stejném duchu. Shrnu to jenom krátce v řadě postřehů, mezi kterými se snad občas najde souvislost.

Startovní pole – v sobotu ráno se registrovalo 37 soutěžících ze 4 zemí, není to špatné, ale neskromně se přiznám, že jsem čekal víc. Letěli jsme na osmi startovištích sedm základních kol a následně tři finále pro 11 nejlepších. Na začátku soutěže nás zvláštní závadou trochu potrápil sw SORG, ale o tom napíšu více jinam.

Počasí – nejvíce jsem věřil předpovědnímu modelu na Medardovi a vyšlo to téměř do puntíku, vydatný déšť v pátek večer, zatažená obloha v sobotu ráno, kterou postupně proráželo slunce a nakonec odpoledne v pátém kole spadlo z přicházející oblačnosti jen několik kapek. Přitom pohled na radar byl v té chvíli děsivý, celá republika strakatá modro zelená a nám se to všechno nějakým zázrakem vyhýbalo. Krátká přeháňka večer už byla mimo soutěž a k ní ještě nádherná dvojitá duha...

V neděli ráno nás čekala nízká oblačnost, kvůli které jsme o půl hodiny odložili start. První starty ještě atakovaly základnu mraků, ale brzy slunce zvítězilo a pokračovali jsme už pod téměř jasnou oblohou, lemovanou krásnou termickou oblačností. Vítr, nebo spíš vánek, po celou dobu soutěže variábl s převládajícím směrem od jihozápadu.

Na sobotu 10.5. byla předpověď poměrně větrná, něco kolem 5-6m/s plus poryvy, což se naprosto potvrdilo. Ještě že k tomu sem-tam přikouklo sluníčko. Zkušení pardálové tvrdili, že je to prd proti Hořicům, no ještě že jsem byl tou dobou pryč

Malinko jsem znervózněl, když se z 20 přihlášených pro silný vítr odhlásil zkušený Mirek Číp ještě po ranním tréninkovém letu. Odstartovalo nás tedy celkem 19, soutěž dokončilo 18, takže zas tak strašný to asi nebylo ;)

Co bylo ale hustý, tak to byly „splachovačky", tož skoro jak ty známé vsetínské...! Hned v prvním kole jsem si vybojoval pomálu škrtačku, stačilo mi rozhodnutí začí něco „tvořit", a byl jsem na zemi o minutu dřív, než bych si přál.

Výborně ten den zalítali hlavně Jirka Váňa, Martin Horák a mlaďas Štěpán Horák, který se dokonce probil i do finále. Jen škoda, že mají s tátou jen jeden vysílač dohromady, takže Štěpán do finále nenastoupil. Mám doma myslím jeden Modela T4AM27 i s přijímačem, tak ho zde zdarma Martinovi nabízím, a ten jeho vysílač v klidu může nechat napříště Štěpánovi... 

Tak máme za sebou první RCEV dle předběžných oficiálních pravidel u nás na Moravě a Slezsku. Původní soutěž měla probíhat v neděli 11.5.2014, ale protože předpověď počasí byla opravdu škaredá, rozhodli jsme se na poslední chvíli akci posunout o jeden den dopředu. Obvolali jsme všechny účasníky, poslali emaily, napsali, kde mohli a čekalo se jen na ráno. Ranní budíček jménem Tereza (moje dcera) mne budí již ve 4 ráno, asi abych byl pořádně vzhůru a připraven :) Popoháněn ranní mrzutostí se šinu k oknu a držejíc v ruce mobil s počasím očekávám krásnou oblohu a sucho. Otočím žaluzie a co nevidím... Obloha je pod hnusným mrakem a děsně prší. Ověřuji tak ještě jednou situaci na mobilu a opět porovnávám s realitou. Mno nějak to sice nepasuje, ale co už. Maximálně se vyspím na letišti v autě, pokecáme, dáme pizzu, rozlosujeme poháry a pojedeme domů.

Tento článek byl otisknut v RCR 04/14. Zde je s měsíčním spožděním.

Tak nám konečně po té dlouhé a kruté zimě, kdy byly závěje, jaké svět neviděl, opět začíná modelářská sezona. No dobrá, zima nebyla bůhví jaká, ale to nic nemění na tom, že se letiště otevírají. Všichni modeláři jistě opráší své miláčky a začnou poletovat. Existuje však i nemalá skupina modelářů, kteří nelétají jen pro radost, ale občas si rádi poměří síly s kolegy v jedné z mnoha kategorií, co se u nás létají. Soutěžení má své kouzlo, přidá další rozměr „obyčejnému" létání a každý rok se mezi soutěžícími objevují nové tváře. Pokud si říkáte, že byste si také někdy zkusili zazávodit s kolegy, kteří mají stejný koníček, čeká vás docela dilema. Není totiž zrovna jednoduché se bez patřičných informací rozhodnout, jakou z mnoha leteckomodelářských kategorií u nás létaných si vybrat. Samozřejmě nějaké základní dělení na akrobaty, volné modely, oldtimery či větroně je jasné, ale co dál? V tomto článku bych chtěl případné zájemce seznámit s kategoriemi elektrovětroňů.