Jak se dá s malým ptáčkem vyhrát velké divadlo.

Kategorie: Reportáže Zveřejněno: neděle 1. květen 2016 9:39 Napsal Pavlíček Martin

Letos neobvykle začala sezóna v Nové Pace soutěží F5J místo tradiční RCEK nebo V , ale vzhledem k tomu, že to mám na Packé letiště krom Pačáků asi nejblíž, tak jsem poslal přihlášku a v sobotu ráno jsem vyrazil hodně brzo s malou stopalcovkou, abych zaparkoval. Na ploše už parkoval tradičně karavan s obytňákem a plochu pokrývala krásná jinovatka , ale naprosto jasná obloha a klubající se slunce dávalo naději.

Pilotů přijelo víc než dost a kvalita převyšovala počet finálových míst a díky tomu se po prvních oťukávacích startech začalo hooodně tlačit na pilu, tedy spíše na výšku. Paka má trochu specifické letiště po jedné straně lemované medvědím příkopem a na druhé straně vzrostlým lesem, a i když se ho v průběhu sezóny občas pokusí někdo letadlem prokácet, tak je dost hustý. Že se v Pace lítá při správném větru nad les je známá věc, ale tentokrát byl les moc vysoko a spousta odvážlivců začala kroužit ještě o dost níž, natočili pár trpělivých kruhů před lesem, pak posbírali šišky ze stromů a s nákladem upalovali vzhůru k nebesům, tedy přesněji řečeno někdo. Já se svým malým ptáčkem takhle nízko neumím, a proto jsem držel nacvičenou taktiku +- 100m a ono to nějak dopadne a k mému překvapení to dopadlo do finále z 12. místa, protože těch odvážlivců bylo více než vzduchu, a tak se škrtalo a škrtalo.

Finále se dá popsat jedním slovem „trpělivost“ a to hned v prvním kole kdy jsem vypnul pod hranicí 90m na hraně lesa s nadějí stoupáku, a ono nic a to nic překvapilo hned celou řadu pilotů. Tak jsem trpělivě překroužil během pěti minut celou dlouhou plochu packého letiště v přistávací výšce, kdy se po mém boku vystřídalo několik pilotů, ale v nedůvěře mého rozumného počínání to vzdali a šli svojí cestou se nulka rozhodla být jedničkou a při opouštění konce plochy i dvojkou jsem upaloval do nebe se šiškama na křídlech Já a tady přišla rozhodující chvíle, po propoceném prvním kole jsem přestal věřit lesu a v druhém finále se vydal přes medvědí rokli vpřed nad pole a po probrouzdání obzoru jsem našel vzduch, tedy více méně ukradl P. Duškovi a trpělivě stoupal až do chvíle, kdy nám to buď prchlo nebo se to rozpadlo a začal klesák a klesák, když jsem trochu nervózně popoháněl pomocníka J. Veselovského ať zjistí kdo něco má, tak hlásil už tam nikdo krom Petra není , tak jsem zase trpělivě kroužil v malé výšce, abych tam byl nejdéle a byl. Třetí kolo bylo trochu na zbabělce, dal jsem tomu co to vylezlo a už na motor jsem byl ve stoupáku a stoupal a stoupal , jenže když jsem se vracel z nedohledna zpět tak jsem celou výšku zase ztratil a začínal jsem zase nad lesem, ale šišky došly tak přišla na řadu znovu plocha a kroužení v přistávací výšce až do úplného vítězství.


A tady patří dík hlavně I. Krajčovičovi , protože on byl ten kdo v Brenském klubu nakonec dotáhl naše snažení o vlastní letadlo do konce, ale hlavně to co Vás naučí ve vzduchu on to nikdo, když s ním lítáte na tréninku nebo mu děláte pomocníka tak hned hlásí „po větru neletím nad hlavou neumím a přes slunce mi to nejde tak se snaž“, to vás naučí využívat i nevyužitelné a používat prostory nepoužitelné.


Takhle se díky přemíře optimizmu soupeřů dá s malým ptákem vyhrát i velké divadlo.

Zobrazeno: 2118

Stoupák.cz je nezávislým komunitním webem. Pokud máte cokoliv, co by jste chtěli zde uveřejnit, neváhejte nás kontaktovat. Rádi se podělíme o zajímavé informace, reportáže nebo návody.

Weby přátel

Banner baterie

banner6

Chceš tu být ? napiš nám

Koho podporujeme a kdo nás ?

Chceš tu být ? napiš nám