Sezóna končí, vyklízíme sklady

Ano, takhle nějak by šla jednou větou shrnout poslední letošní moravská soutěž RCEV na Dinu. Ovšem skutečnost byla mnohem barvitější, větrnější a polámanější :) Takže hezky popořádku. 

V Americe sice mají trable s hurikány, ale protože to přece nemůžou všechno pobrat sami, poslali část toho větříku i do střední Evropy. Aspoň tento pocit jsme získali hned po druhém kole soutěže. Když jsem ovšem přijel o půl 6 ráno stavět techniku a připravit plochu, nic tomu ještě nenasvědčovalo. Troška rosy, kosi zpívali a motýlci se vydávali za ranní snídaní. Že se nemůže žádná soutěž obejít bez nějakých zádrhelů jsem zjistil hned v zápětí, kdy jsem chtěl zapojit reprobedny k zesilovači a ne a ne najít ty správné kabely. Bodejť, když slastně pochrupkávali v úplně jiné bedně ve skladu. No nic, tak počkáme, až v sedm dojede Aleš, aby pohlídal už rozestavěné zázemí a projedu se těch 10km zpátky domů. Aleš přijel o půl osmé, takže jsem do té doby stačil zjistit, že mi chybí i část kabeláže k výsledkovému monitoru. Tak aspoň nemusím jet dvakrát.

Po návratu na plochu pár minut po osmé už je parkoviště zaplněno 14 soutěžícími z 15 přihlášených, protože Jarda Šmehlíků má asi nějaké tajné meteoinformační zdroje a hned ráno usoudil, že tohle ulétat bude o nervy a letadlo, takže to radši skrečoval rovnou. Nu což, aspoň máme na pěti startovištích jednu pozici pro reflighty volnou. Že se jich do konce soutěže uvolní tolik, že budeme muset naopak přesouvat pozice z jiných skupin tak, abychom vyhověli pravidlům o minimálním počtu soutěžících v jednom kole, to jsme ještě samozřejmě nemohli tušit, že jo... Po nástupu a laxním varování před větrem, který podle předpovědí měl přijít ("Kluci, jestli máte olovo, dejte ho tam zavčasu, bude trochu foukat"... jo, prej trochu....), jsme odstartovali první kolo a libovali si, jak to dneska bude termická soutěž, protože už o deváté to házelo bubliny jak divé, střídané propady v klesácích - tak jak to má při správném termickém létání být. Motýlci se pomalu vraceli ze snídaně a kosi z okolních porostu nosili do hnízda zobáčky plné kamení... Ví snad něco, co my ne?

Pochopili jsme to v zápětí, když došlo na start druhého kola. "Větřík", který předpovídaly mapy, se skutečně dostavil, a i když dle anemometru byl průměr za soutěž skromných 4,8 m/s, maximální náraz měl 11,2 m/s a kdo někdy lítal na Dinu, ví, jaké krásné turbulentní prostředí tam takový větřík umí udělat. Obtížnost podmínek dokonale ilustruje počet přistání za 0. Nicméně kdo přistál (byť i do kytiček okolo dráhy) s ledadlem v celku, mohl být šťasten. Hned v druhém kole totiž doplatil na krkolomné přistání v turbulencích Petr Kuráň a rozhodl se, že tisícovka získaná v tomto kole je to nejlepší, čeho v těchto podmínkách jde dosáhnout, a létat díle s křídlem nalomeným těsně u centroplánu by byl čirý hazard, a tak raději zbytek soutěže pilně časoměřil a hledal letadla kolegům. Odstartoval ovšem lavinu, která postupně překřtila soutěž na "výprodejovou". To proto, že po 9. září na Dinu se bude po bazarech prodávat asi spousta letadel a náhradních dílů v různém stupni deformace. 

Přistání se realizovalo obvykle buď do kytiček, nebo na záda. Nebo oboje. Martin Vohralík tak přišel o motýla, ale bleskově ho opravil. Jirka Kremer se z 15 metrů sesypal v turbuleci přímo do hlavního stanu a zkoušel, jestli je pevnější jeho náběžka nebo naše stanová šňůra. Šňura vyhrála. Aleš Krátký po divokém vzletu přešel do krásného táhlého oblouku přes celý horizont a vypadalo to, že se chystá soupeřům nadělit na výšce. Že je vše jinak nám došlo až v momentě, kdy se jeho letadlo přestalo vracet tím krásným obloukem na letiště a nesmyslně odbočilo do stromů na obzoru. V ten moment bylo jasné, proč Aleš řídil od desáté vteřiny s vysílačem nad hlavou. On totiž neřídil. (Mimochodem, zlí jazykové tvrdili, že jeho letadlo těch 30 neřízených vteřin letělo nejlépe za celou soutěž :) ).

Zatímco se vydal do porostu na obzoru svůj stroj najít, vylepšil Pavel Kovařík geometrii svého stroje střemhlavým letem z cca 100m pod plným plynem až na zem. Nebo spíš pár centimentrů pod zem. Třesk, který se ozval nedaleké doliny po této další, mnohem efektnější ztrátě řízení, byl vskutku zlověstný a dával tušit, že z modelu toho asi moc nezbylo. Kupodivu ale prý bude opravitelný. 

Když ovšem Pavel odjížděl svůj vrak najít, přehlédl pro změnu Petrovo letadlo a aplikoval na něm "Alešovu úpravu". Je to speciální metoda úpravy letadel pomocí pneumatik auta. Prováděno přejetím.

Alešovo letadlo se po počátečním neúspěchu, kdy se s Petrem Kuráňem vrátili obsypaní bodláky, slimáky a s kopřivama ve vlasech (Petr měl ve vousech prý i veverku, ale to jsou podle mě nepodložené pomluvy), podařilo najít z plochy dalekohledem, ovšem zavěšeno bylo ve větvích dvacetimetrového listnáče tak nešťastně, že jej teprve po dvou dnech a dvou nocích museli vyprostit za drobný úplatek zkušení stromolezci. Kupodivu na něm tenhle spartánský pobyt nezanechal větší následky, až na ulomenou směrovku. To teda Pavlovo stroj vypadá podstatně hůře...

Jinak je ale potřeba přiznat, že i přes tyhle vražedné podmínky byla soutěž relativně létavá a i když se kroužit moc nedalo (jako - dalo, ale stylem "jedna otočka, druhá otočka.... jéééé, já přeletěl oblohu..."), tak termika byla a musela se hledat - jinak jste byli za dvě minuty na zemi. Pravděpodobně rekord trhnul Kamil Kičmer, který si z jednoho kola odnesl celého 1,5 bodu! :) Tři metry, tři vteřiny a je to doma. Holt -  špatný hmat po spínači motoru. Výjimkou ale nebyli i další borci, létající ze 150m dvě minuty (mě nevyjímaje), takže opravdu - kdo nenašel co minutu pořádnou bublinu, rychle toho litoval. Byly tak k vidění i situace "startovní pole na zemi ve druhé minutě, jen ten jeden hajzlík tam visí až do osmé..."

Jistota o pořadí tak nebyla žádná, protože startovní pole se míchalo jako ruský boršč a bylo více než jasné, že šrtačka udělá taky svoje. Nakonec to dopadlo tak, že Ondra Matula si potvrdil své nezapsané body z první letošní RCEV soutěže a odnesl si opět pohár za první místo. Tentokrát i s těmi body do žebříčku. Tím ale veškerá podobnost končí, protože druhou pozici vybojoval Radim Barč (to ty brýle, jako jedinému mu nefoukalo do očí :) ), a třetí místo si odnáší Franta Holešínský, který létá čím dál tím lépe a nám bude v jeho přítomnosti čím dál tím víc horko :) 

Díky všem zůčastněným, gratulace těm, co odnesli svůj stroj vcelku a mnoho síly a inspirace těm, kteří se budou muset zavřít do dílny a opravovat. Ale berte to tak, že opravované létá nejlíp ;) 

Dodatek Aleš : Já bych samozřejmně chtěl poděkovat Petrovi, neboť jeho nasazení při organizaci soutěží je více než neuvěřitelné, a vše zvládá sám, neboť já žádnou velkou pomocí nejsem (tentokráte jsem dokonce i vše vytiskl). Děkuji Petře ! A za druhé, musím veřejně poděkovat, žes obětoval svůj volný čas a zajel s stromolezcem vysvobodit mé letadlo. !

Výsledky zde

• Předchozí
• Další