V pátek 28. 6. končil školní rok, v prodejnách LIDL se za pěkné vysvědčení rozdávala žákům zmrzlina zdarma a na silnicích začaly prvé prázdninové zácpy. Mnohem zajímavěji to však vypadalo na letišti v Jaroměři, kde si dali víkendové dostaveníčko vyznavači kategorie GPS triangle sport class. Pro ty, kteří se s touto kategorií teprve seznamují, nejprve krátké objasnění. Hlavním úkolem pilota v této soutěži je udělat ve vymezeném čase 30 minut s termickým elektrovětroněm co nejvíce obletů virtuálního rovnoramenného trojúhelníka. Jeho obvod má délku 1,69 km a jeho vrcholy jsou vymezeny GPS souřadnicemi. Model každého pilota je kromě standardní RC soupravy vybaven zařízením, které v reálném čase zaznamenává polohu, výšku a rychlost modelu. Tyto údaje přenáší na tablet, kde je má v průběhu letu k dispozici pilot a jeho pomocník. Významná role pilotova pomocníka začíná hned při startu, kdy bez nežádoucí penalizace nesmí model k obletům trojúhelníka vyrazit z výšky větší jak 400 m a rychleji jak 120 km/h. I když má pilot základní akustickou signalizaci průletů kolem otočných bodů k dispozici ve sluchátkách, je pomocníkův přínos pro dodržení optimální letové linie nezpochybnitelný a informace o tom, kde ostatní piloti ve skupině našli termiku, neocenitelná…

Mno, jak začít... Prvně jsem rád, že se potkáváme u prvního soutěžního článku v roce 2019. Věřím, že to nebude článek jediný, a že přibydou další nejen odemně, ale i od dalších modelářů.
To by jsme měli vítání, a teď si něco řekněme o posledním týdnu, a dvou soutěžích, na kterých jsem byl po dlohé zimě vyvenčit své letadla. O první z nich, a to RCEV Dino, které jsme společně s Petrem Koláskou pořádali v Orlové jsem původne chtěl psát už minulý týden, ale nějak se to nepovedlo. Sílu mi dala až dnešní RCEO, na které jsem teda zažil co jsem ještě nikdy nezažil :) Možná to bude k smíchu, ale já snad myslel, že to (zase) roztřískám ! :-D

Rok 2018 zde již máme pár měsíců, ale ten modelářský pro nás začíná za pár dní. Všichni již mají dozajista nazbrojeno, a je čas začit trénovat, aby byly výsledky lepší než léta minulá :) A protože jen tréning doma na poli nám nedá to samé, co soutěžní nervy, tak jezdíme po různých akcích ruzně daleko. Někteří jsou ochotní jet stovky kilometrů, jiní zase jen stovky metrů :-D ale nakonec si každy zalítá dle libosti. I tento rok se nám naše repulika tříští na několik kategorií a částí. Pojďme se tedy na to podívat.

Jako první bych snad jen uvedl takový osobní pohled na věc ( i když je asi mírně ohnutá mou ne zcela masivní účastí na všech možných akcích). Z grafu níže je zřejmé, že se nám pěkne profiluje naše národní soutěžní pole. Je zde vidět poměrně velký přesun (občas i nová krev) lidí ze starých kategorí jako RCEK a RCEJ nebo jiných náročných kategorií jako třeba F3J. Holt naše elektro-větroňářská sekce má asi něco do sebe a tak mě těší, ikdyž místně lokální a tříštivy, zájem o nejrůznější kategorie.

Po delší době, kdy se nemohlo na Trnávce létat, jsme byli poctěni klubem Ikarus Ostrava pořádáním soutěže právě na tomto letišti. Je fajn občas zavítat na letiště, které zase tak moc pilotů nezná, neboť nemají výhodu oproti místním.

Podle předpovědi mělo docela foukat (teda na poměry malých letadel) a to cca 5-6 m/s. Jak předpověď řekla, tak bylo. Naštěstí do toho smažilo slunce a tak se termika bude dozajista střídat s klesáky a společně budou cestovat solidní rychlostí po větru.

Letos neobvykle začala sezóna v Nové Pace soutěží F5J místo tradiční RCEK nebo V , ale vzhledem k tomu, že to mám na Packé letiště krom Pačáků asi nejblíž, tak jsem poslal přihlášku a v sobotu ráno jsem vyrazil hodně brzo s malou stopalcovkou, abych zaparkoval. Na ploše už parkoval tradičně karavan s obytňákem a plochu pokrývala krásná jinovatka , ale naprosto jasná obloha a klubající se slunce dávalo naději.

LMK Ikarus a jejich Letní výškoměry, to byla moje další štace v kategorii RCEV. Původně se měla soutěz konat na letišti na Trnávce, ale po nějakých technických problémech se na tomto letišti již nesmí jaksi taksi moc lítat a tak přišla pomoc kluků z LMK Polanka a soutěž se přesunula na letiště Polanecké.

Co čert ale nechtěl, tak předpověd počasí vypadala fakt krutě přeháňky byly dny před soutěží, a podle plánu měly být i během soutěže a po soutěži. Tato skutečnost má jeden neblahý vliv na novou příjezdovou cestu na Polanecké letiště, a to tu, že se z ní stane bahenní řeka. Dalším negativem počasí je i malá účast soutěžících. 11 je číslo opravdu slabé a poslední dobou ale dost často používané.

Tak jsem se zase jednou vydal otestovat své schopnosti v přistávání. Pro tento rok byla změna v pravidlech a zpřísnilo se přistvání, čili gró samotné kategorie, a to pořádně. Ke všemu se ale dostaneme popořadě.

Je pátek, státní svátek a pohled do leteckého kalendáře je jasně říkající kam o víkendu pojedeme. Padla volba na neděli, kdy se konají RCEO v Uničově. Byl jsem sám zvědav, jak se mi povede po půlroční pauze a zvláště, když se zpřísnila pravidla a to právě v bodování přistání. Vývojem se totiž dostaly RCEO do stavu, kdy maxe dosáhlo už dost pilotů, a tak o prvních místech rozhodovaly až škrtačky a naprosto miniaturní chyby. To samozřejmě vede k né zrovna dobrému jménu kategorie. Nová pravidla jsou fajn a hodnocení přistání po 10 centimetrech je fakt masakr. No, a abych to tedy otestoval i v reálu, tak jsem vyrazil právě do Uničova na Jarní elektry.

Od poslední F5J akce v seriálu InterTour uplynul týden a už se celý ansámbl přesouvá na Slovensko, konktérně do Dubnice nad Váhom. Na tuto destinaci mám dobré vzpomínky. Svoje F5J letadlo jsem tam tehdy poslal neřízené na exkurzi do města a po marném hledání se mi vrátilo zcela neporušené díky poctivému nálezci a tamní policii. Tento rok jsem již podobný plán neměl, a tak zbývalo vzpomínat na pěkné letecké podmínky, prostředí, organizaci a lidi. Vše se vyplnilo a tak jsem mohl i tento rok zůstat spokojen nejen já, ale i všichni ostatní účastníci... V tomto ohledu si právě Dubnica drží velký standard a vše funguje takřka bezchybně.

Tento rok se na letišti sešlo celkem 50 soutěžících a soutěž probíhala na 10 startovištích. Celkem 5 skupin v osmi kolech a 11 nejlepších postoupuje do tříkolového finále. Ohledně finálových letů se na Slovensku začínají vést různé diskuse a pokusy o " nějaký převrat."

Nenechte se zmást nadpisem, myslím to samozřejmně v dobrém jak je u mne zvykem :) Jak se již stalo tradicí, poslední květnový víkend se pořádá soutěž na letišti v Polance nad Odrou. Zvykem je také kvalitní organizace pod neúprosnou taktovkou Radima Barče a také pro mnohé těžce čitelné letiště, resp. termicko-větrné podmínky panující na něm. Samozřejmně to není problém Polaneckých, ale spíše vybraných soutěžících. Bavme se klidně konkrétně o mě. Do Polanky to mám kousek, líbí se mi tam, jsou tam kamarádi, ale z nějakého mi neznámého důvodu tam nikdy nejsou přítomny mé dobré výkony. Tentokráte to vypadalo na stejnou mizérii jako pokaždé, nebo dokonce ještě větší "díky" větru, který zcela netradičně foukal z opačné strany a tak se nedala využívat oblíbená nafukovaná strana se stromy.

Na prodloužený soutěžní víkend se od pátku 24. do neděle 26. května 2024 do modelářského kempu sjelo 128 pilotů ze všech koutů Evropy. Nepřízní vojensko-politické situace letos nepřijeli soutěžící z Ukrajiny, a snad poprvé ve startovním seznamu chyběli Italové…

Samba Cup byl vyhlášen na 6-8 kol základní části a 3 finálová kola. Ředitelem letošního ročníku Samba Cupu byl Vlastimil Vostřel. Pořadatelé, stejně jako v předchozích ročnících, zajistili ve spolupráci s obcí Sebranice velký stan, ve kterém bylo pro všechny zájemce zajištěno stravování. Na travnaté ploše bylo vyměřeno 16 startovišť, pro každé byl zajištěn časoměřič. Letová plocha i kemp byly kompletně ozvučeny. Jako startér jsem měl kvůli rozsahu plochy vyvýšené pracoviště na traktorové vlečce a na protilehlé straně letové plochy pomocníka pro hlídání předčasných startů a přistání po pracovním čase.