Systém pro dovažování letadel (nejen) RCEV

Tento článek vznikl na popud administrátora serveru Stoupák.cz Aleše Krátkého a také za přispění kolegy Petra Kurjana, který mě na myšlenku takto vyřešit lehce problematické dovažování RCEV letadel přivedl. Zkušení modeláři prominou možná místy zbytečně podrobný popis postupu, který by měl sloužit hlavně pro ty méně „vymodelařené“ :)

Proč to vlastně dělat?

Problematické dovažování, řeknete si – šup tam kus olova a je vymalováno, jaképak problémy. Nehledě na to, že systém balastu do spojky křídel, balastních trubek v křídlech či trupu je už nějakou dobu na světě a běžně se používá. Ovšem pokud jste jedním z mnoha majitelů již hotových speciálů typu Daidalos 100“ a jim podobných, zjistíte, že s tím nikdo u těchto „malých“ letadel při výrobě nepočítal. Náhradou spojky za ocelovou získáte k dobru pouhých asi 30g. A ke všemu (jak se vyjádřil trefně jeden z majitelů), v trupu těchto letadel je místa jako v hodinkách a do určitých podmínek jim vyšší letová hmotnost vyloženě svědčí (což bylo prakticky ověřeno na větrné soutěži RCEV v Polance na závěr loňské sezóny :) ). A tady nastávají ty zmíněné komplikace - zrovna v ideálním místě, tedy v těžišti, se v trupu obvykle nacházejí serva, je tam plno kabelů z křídel a když už někde o kousek dál najdete místo na pořádné rybářské olůvko, zjistíte, že vám to totálně rozhodí vyvážení. Maximálně se dopracujete ke stavu, že letadlo máte vyvážené s plnou zátěží nebo prázdné, ale dovažovat něco mezi tím nepřipadá v soutěžním stresu na poli v úvahu. Takže proč se neinspirovat u F5J a nedat zátěž do šachty v křídlech, abychom mohli ubírat a přidávat bez zásadního vlivu na polohu těžiště?

Co k tomu bude potřeba?

Seznam materiálu pro tuto operaci není dlouhý a ani nějak zvlášť nákladný. Základem je mosazná trubka 10/9,1 a její menší sourozenec 9/8,1. Potom taky nějaké to olovo, trocha epoxidu, vteřiňák, struna z lanovodu, šikovné ruce, lahev dobrého pití a pár nástrojů. Jste-li vlastníkem Dremela, Proxona nebo jiné mikro-vrtačko-brusko-frézky, máte značně usnadněnou práci, ale i bez nich se to dá zvládnout. Sada pilníků, šmirgl a pilka na kov je ale nezbytné minimum. Ano, a taky něco, v čem a na čem roztavíte olovo.

Kam s tím?

Jelikož je potřeba cpát do těchhle speciálů olovo poměrně mladá (vyskytla se až s RCEV kategorií, v RCEK se každý snažil spíš váhu shazovat), výrobce prozatím žádný extra prostor pro zátěž nenabízí (tip pro Martina Bílka na další výrobní zlepšení :) ). Takže si musíme pomoci sami. Jak již bylo řečeno, ideální místo pro takovou balastní zátěž je přesně v těžišti. To je silně individuální součást letadla, takový Aleš Krátký ho do svých strojů zásadně nedává, prý je to moc drahá a nestabilní komponenta, ale přiznejme si, že nejen on, ale většina z nás ho na letadle najde (ti, kteří ho najdou mimo letadlo, obvykle ještě s daným strojem neletěli, případně letěli a velice rychle „přistáli“). V mém případě se nachází 66 mm od náběžné hrany křídla, tedy těsně za hlavním nosníkem. Protože vrtat se v křídle přesně v tomto místě není dobré, za nosníkem se nachází kabely k servům, posunul jsem šachtu o cca 5 mm dozadu. Není to sice ideální, ale i při plném naložení zátěže se rozvážení kompenzuje posunem baterie o malý kousek dopředu.

Jdeme na to.

Vyrobit díru do křídla není nijak extrémně složité, to asi víme všichni, ale vyrobit ji tak, aby byla, kde chceme, už je o fous náročnější. Stavitelé to mají snadnější, trubku už do křídla vpraví při jeho výrobě. My, co máme hotová letadla s polystyrenovým jádrem křídel, budeme vrtat. Ale ne vrtákem (to by dopadlo), ale speciálním nástrojem, tajně ukradeným vývojářům kosmického programu NASA - naostřenou zubatou trubkou :)

Z mosazné trubky 10/9,1 uřízneme tak dlouhý kus, jak dlouhé chceme mít šachty v křídle, plus zhruba 10cm. Délka šachet je individuální, podstatnou veličinou při výpočtu žádané délky je hmotnost, kterou chceme dovažovat. Mosazná trubka 9/8,1, ze které se budou vyrábět závaží, váží vylitá olovem 10g při délce cca 16,5 mm. Na dovážení 100g tedy budeme potřebovat v každé polovině křídla šachtu hlubokou přibližně 8,5 cm. Potřebnou délku vrtací trubky 10/9,1 tedy s přídavkem uřízneme a jeden její konec po obvodu nabrousíme (ideálně stejnoměrně zvenčí i zevnitř). Do ostří následně vyrobíme několik zářezů (zubů) a kutací nástroj je na světě (viz obr. 1).

Nastává nejpečlivější část zákroku – ve zvoleném místě přiložíme trubku ke kořenovému žebru a jemným otáčením tam a zpět ji začneme „zapouštět“ do křídla rovnoběžně s nosníkem. Vyříznuté kolečko balsy z kořenového žebra nevyhazujte, bude se hodit. Při vrtání je potřeba neustále kontrolovat kolmost trubky ke kořenovému žebru a taky dávat pozor na to, abychom neprovrtali potah. Při pečlivé práci se dá trubka zapustit tak, aby se vrstvička polystyrenu, která zůstává mezi trubkou a potahem, nepoškodila - trubka tak vlastně téměř nepůjde vidět (téměř proto, že křídlo je průsvitné a tak bude svou přítomnost dávat najevo patrnou stínohrou). Jakmile jsme v hloubce, kterou požadujeme pro šachtu, trubku opatrně vytáhneme a totéž zopakujeme v druhém křídle. Pokud nám během této operace trubka nikde nevyjela mimo jádro a nepoškodila potah, můžeme zhluboka oddechnout a dát si panáka (proto jsme potřebovali tu láhev dobrého pití :) ). To nejhorší je za námi. 

Po vyjmutí řezné trubky pravděpodobně zůstane polystyren na místě, a tak jej musíme ze šachty nějak vypreparovat. Nejlépe se k tomuto účelu osvědčil nástroj vyrobený ze struny lanovodu (obr. 2). Na konci ji v délce cca 4 mm ohneme do pravého úhlu a touto stranou ji opatrně zasuneme do křídla ze strany nosníku podél válečku, která prořízla trubka v polystyrenu – v hloubce asi 2 cm ji pootočíme o 90 stupňů tak, aby se ohnutý konec zařízl do středu vyřezaného válečku, a tahem ven kus válečku vyloupneme. Takto pokračujeme, až je vydlabána celá hloubka šachty.

Výroba pouzder a závaží.

Pouzdra pro závaží, která následně vlepíme do vytvořených šachet, jsou tvořena mosaznou trubkou 10/9,1, kterou na jednom konci zaslepíme například balsovou „zátkou“ (tady se budou hodit ta kolečka vyříznutá z kořenového žebra), kterou přilepíme vteřinovým lepidlem (obr. 3). Šachtu v křídle lehce potřeme namíchaným epoxidem (ideálně např. laminovací L285), hotová zaslepená pouzdra vsuneme do šachty a necháme epoxid zatuhnout. Mezi tím se můžeme věnovat výrobě závaží.

Jednotlivé válečky jsou tvořeny trubkou 9/8,1 vylitou olovem. Aby bylo zajištěno, že se závaží nebudou v pouzdrech zasekávat a půjdou volně vyjmout, je dobré trubku lehce obrousit a případně následně vyleštit. Nejlépe se trubka rovnoměrně obrousí pomocí upnutí do vrtačky (obr. 4 ). Leštění je již spíše kosmetická záležitost, ale pokud máme tu možnost, určitě přispěje k hladkému pohybu závaží v pouzdrech (obr. 5). Takto upravenou trubku na jednom konci zaslepíme (např. balsou – obr. 6), zafixujeme z bezpečnostních důvodů nad nádobou s vodou (obr. 7) a vylijeme olovem. Olovo je před tavením dobré rozdělit na menší kousky, aby se proces urychlil. Jako tavná nádoba se osvědčil kalíšek z čajové svíčky, na kterém vytvoříme zobáček pro přesné nalévání. Je také dobré mosaznou trubku před litím nahřát – olovo pak lépe vyplní každou skulinku – ale není to úplně nutné. Každopádně je na místě opatrnost – žhavé olovo na ruce není nic příjemného a určitě při tavení a lití dobře větrejte – výpary z olova jsou totiž docela jedovaté.

Polotovar závaží po zchladnutí musíme ještě nařezat na jednotlivá závaží (obr. 8). Jejich délka je závislá na požadované hmotnosti - při hmotnosti jednoho válečku 10g by měla být délka asi 16,5 mm. Raději vždy uřízneme o 1 mm více než méně, po kontrole na váze se dá hmotnost válečku snížit obroušením, ale přidává se už těžko.

Ze stejně upravené trubky jako jsme použili pro lití závaží ještě vyrobíme distanční válečky - tedy kousky trubky bez olova uvnitř (obr. 9 vpravo). Ty nám poslouží, v případě, že nepoužijeme celou sadu závaží, k zafixování použitého balastu v pouzdrech proti pohybu – pouzdro tedy musí být vždy úplně prázdné, nebo úplně plné. Když nechceme dovážit na maximum, použijeme jen část závaží a doplníme distančními válečky. 

Poslední úpravou, kterou můžeme provést, je umístění zajišťovací pružiny, která slouží k tomu, aby se nám při rozebírání křídel netoulaly závaží po depu. Pro samotnou funci ale není nutná, protože při složených křídlech nemají závaží kam utéct. Jako materiál poslouží opět struna z lanovodu nebo klasické kytarové Háčko, používané na pružiny v kormidlech. Na jednom konci strunu ohneme o 90°, zapíchneme a vteřinovým lepidlem v místě vpichu zalepíme do kořenového žebra tak, aby delší volný konec překrýval balastní šachtu (obr. 10 ). Při aplikaci nebo vyjímání závaží ji jen lehce vyhneme nahoru (obr. 11).

Teď už jen na vyvažovačce zkontrolujeme těžiště letadla při plné a prázdné šachtě, případné nutné posuny baterie označíme a je hotovo.

Petr Koláska

• Předchozí
• Další