F5J - Nová Paka

Nová Paka a F5J, to asi většině z nás připadalo ještě před rokem jako téměř neslučitelné pojmy, ale dnešek ukázal, že skutečnost může ještě překonat ty nejodvážnější představy.

Takže popořadě, předpověď počasí již týden hlásila téměř ideální podmínky a číslo u počtu přihlášených v posledních dnech rychle narůstalo, až se zastavilo na hodnotě 36. Na malé podkrkonošské letiště nad Starou Pakou je to úctyhodné číslo a je vidět, že kategorie F5J skutečně táhne, i přes proklamovanou finanční, technickou i pilotní náročnost.

Když před půl devátou, jako jeden z posledních, přijíždím na letiště. Pilně se trénuje a jelikož slunce již vydatně prohřívá okolní členitý terén, najít si nějaký ten stoupáček není velký problém. Pořadatel vyhlašuje soutěž na dvanácti startovištích ve třech skupinách a pěti kolech. K tomu navrch obvyklé tři finálové starty pro 12 nejlepších. Pořadatel původně navrhoval 9 finalistů, ale podlehl tlaku publika a zvýšil počet na uvedených 12. Vzhledem k pozdějšímu vývoji by možná někteří tuto změnu rádi vzali zpět...

Panovaly trochu obavy, jak se na úzké letiště vedle lesa těch 12 modelů srovná, hlavně při startu a přistání. Ovšem převládající jižní větřík byl asi tou nejlepší možností, jaká nás mohla potkat. Startuje se na jih směrem na Brdo a přistává se od lesa, což se překvapivě obešlo bez nějaké kolize, pokud nepočítám některá ostřejší zapíchnutí a poškozený model, který si nejmenovaný soutěžící odložil před startovní čáru, aby si později šlápl do křídla, když v roli pomocníka couval před přistávajícím modelem kolegy. Ve vzduchu při kroužení jsem zaznamenal asi tři srážky s různým stupněm poškození modelů, ale to už tak nějak bohužel k tomuto způsobu létání patří.

Hned od prvního startu se začíná zostra, objevují se nížky začínající na třicet, čtyřicet. Přes padesát metrů už je to celkem běžné a vypínání přes sedmdesát metrů se už dnes říká „na jistotu“. Většina letů má velmi podobný průběh, po startu se točí zpět nad hranu lesa a tam se docela pravidelně nějaká větší či menší bublinka nachází. U některých pilotů začínám mít pocit, že už nejde ani tak o regulérní soutěž s ostatními, ale o to dokázat sám sobě (a tím i okolí..) jak nízko se ještě dá zajít a z jaké neskutečné situace se „vylízat“. Samozřejmě naskakují i nuly ve výsledkové listině, pár modelů končí ve splachovacím dolíku vedle letiště a snad jen jeden model přistál ve větvích stromu, naštěstí poměrně nízko, takže pomohl přinesený žebřík. Postupem času se termika stává poněkud záludnější a není nouze o rozpady, přeskoky z bubliny do bubliny a ve výsledcích přibývají škrtací starty.

Přiznejme si že kdo umí ten umí, Radek a Petr Malčíkovi končí základní část se čtyřmi tisícovkami a zrovna Radek byl jeden z mála, kdo vyzrál na dolík pod letištěm a myslím že ve třetím kole tam vytočil bublinku z téměř záporné výšky. Hned v závěsu se ztrátou pár bodů je Luděk Novotný a pak už s menšími či většími rozestupy další finalisté v následujícím pořadí:

1. Radek Malčík
2. Petr Malčík
3. Luděk Novotný
4. Malčík Zdeněk
5. Novotný Radek
6. Svoboda Pavel
7. Váňa Jiří
8. Pazderka Luboš
9. Beran Věnek
10. Dušek Petr
11. Hrubý Tomáš
12. Pavlíček Martin

Takže ve finále kromě obvyklých brusů i tři malé modely, neboť kromě mě a Martina bere malou Tilii i Jirka Váňa, kterému u velkého modelu praskla spojka křídla. Do finále nastupuji s myšlenkou vyčtenou ze statistik, že na většině soutěží ten kdo ve finále odletí na jistotu tři maxa, tak vystupuje na bednu. Takže letím daleko dopředu na Brdo do bezpečného stoupáku téměř ve sto metrech a nad startovní čarou zatím zuří bitva soutěžících s vyššími ambicemi, kteří vypínají podstatně níž. Větší část pilotů svůj boj vyhrává, ale čtyři modely přistávají daleko před limitem, jeden i daleko před letištěm v poli... Druhý start, jak už to bývá docela pravidlem, je rozhodující. Letím přes sedmdesát metrů, ale proti tomu masakru mezi ostatními vlčáky je to závratná výška, bohužel musím pilotovat, takže nevidím co se děje „dole“ a jen pomocník mi hlásí postupně přistávající modely. Po chvíli jsou ve finále F5J ve vzduchu už jen dvě stopalcovky, já a kousek nade mnou Martin Pavlíček, z kterého se v této chvíli stává nejvážnější adept na vítězství. Přistávám dříve ještě daleko před polovinou vymezeného času a ještě za koncem pásky ve snaze vydundat pár sekund letu. Martin sedá asi minutu po mně a bezpečně na terč. Ve třetím finále už většina modelů letí maximum, já sice přistávám po jedenácté minutě, ale i to stačí na finálové druhé místo. Martin po boji v malé výšce vydrží až do konce a zaslouženě vítězí. Na třetí místo se dostává Věnek Beran, který po druhém místě z Hořic přidává další „medaili“. Jako výherce výškoměru, který věnoval pan Rodina z firmy Aerobtec, je v tombole vylosován Luboš Pazderka, jenž ve finálovém pořadí obsadil čtvrté místo.

1. Pavlíček Martin
2. Dušek Petr
3. Beran Věnek
4. Pazderka Luboš
5. Novotný Luděk
6. Malčík Radek
7. Malčík Petr
8. Novotný Radek
9. Svoboda Pavel
10. Malčík Zdeněk
11. Váňa Jiří
12. Hrubý Tomáš

Jak to shrnout, dalo by se to nazvat vítězství malých nad velkými, ale spíš mi to připadá jako vítězství rozumu nad odvahou. Ovšem kdo chce vyhrát, musí do toho jít po hlavě, ale ne vždy to prostě vyjde. Ať tak nebo jinak. Byl to velice příjemný den v partě kamarádů na letišti v luxusním počasí a rovněž pořadatelům nemám co vytknout, však už mají také něco za sebou, i když s menšími modely.

A neodpustím si poznámku na závěr. Stále přemýšlím o té honbě za lehčími a lehčími modely. V panujících podmínkách mám pocit, že borci kteří ovládají pořadí základní části by totéž zalítali i s podstatně hmotnějšími modely, nevím, na páčkách jsem to neměl, je to jen takový pocit téměř nezaujatého pozorovatele. Naopak vidím jak dopadne takový vzduch obalený slupičkou uhlíku po lehkém karambolu ve vzduchu... uvidíme co další vývoj přinese.

Petr Dušek

Výsledky

Diskuse

• Předchozí
• Další