Poslední letošní polanecká...

Jak je již nějaký ten pátek tradicí, koná se poslední prázdninový víkend v Polance nad Odrou soutěž RCEV. Jezdím na ni rád, protože Polanka je tak nějak jedno z mála míst, ze kterých se mi daří odjíždět nejen s pocitem dobře "prolétaného" dne (to jezdím odkudkoliv), ale poměrně často se mi tady povede místnímu červenému gangu urvat i něco z medailových pozic :) Ne že by to byla jednoduchá mise, ale prostě se tady asi zadaří nějak častěji... Takže jsem patřičně namotivován a posílen vědomím, že mi doma nastupující modelářská generace drží palce co to jde (a v 5 měsících mu to fakt jde :D) vyrazil v sobotu okolo šesté bojovat o rozšíření obsahu své pohárové poličky. 

Zjevení se Radka Novotného na ploše sice mé naděje lehce degradovalo, a když ani pokusy o jeho eliminaci při rozlétávání před startem jiným soutěžním strojem nezabraly (uraženou výškovku bleskurychle spravil), řekl jsem si, že bude nejbezpečnější udělat z něj spojence a navzájem si radit a měřit a kecat si do toho :). Zbytek Dinotýmu totiž svou účast musel z technických, osobních či cestovních důvodů skrečovat, takže jsme si s osamoceným Radkem tak nějak zbyli. Ono tedy ne že já bych mu nějak mohl pomoct, spíš to bylo naopak, ale snažil jsem se mu to aspoň moc nekazit a poctivě meřit čas a hlásit, kde to stojí za pendrek a kde to nosí a proč je teda jinde, když tam nic nemá :D

Že to bude zajímavý den už předesílaly události toho rána, kdy jsem si při odjezdu říkal, zda mám zajít do dílny pro příruční plynovou pájku, kterou jsem si tam odložil ze svého leteckého kufru. S leností sobě vlastní jsem si řekl, že na to kašlu, dva roky ji vozím a ještě jsem ji nepotřeboval... Murphyho zákony však fungují dokonale. Po příjezdu na letiště postavím přístřešek proti avizovanému slunečnímu peklu, složím letadlo a..... levá klapka nic.... Samozřejmě, upadlý drátek na konektoru. Nadávajíce si do kreténů se nejprve snažím sehnat pájku u okolních kolegů, následně neúspěšně připájet kablík zpět šroubováčkem nažhaveným nad zapalovačem, abych nakonec zoufale nacpal kablík mezi pin konektoru a zbytek tavného lepidla, co tam bylo původně jako ochrana proti uklepání (docela paradox, že...?). Sice k tomuto způsobu opravy přistupuji s pocitem, že je to totální prasárna, kterou by snad ani Aleš neudělal, ale že je to pravděpodobně jediný způsob, jak přimět klapku ke spolupráci. No a světe div se, ono to fungovalo až do konce soutěže. Dobrý pocit jsem ale z tohoto typu spojení tedy neměl.

Po tradičním polaneckém "násedu" jsme se pustili do bojů ve třech skupinách po 5. Ze začátku to vypadalo nadějně, zejména když jsem ve druhém kole omylem vypnul motor ve 20 vteřině a v 94 metrech - tedy zhruba o 100 metrů níže, než kolik byla pro dané podmínky bezpečná výška a tak o 50 méně než z kolika bych si troufal to zkusit... A je to v háji, říkám si, z tohohle jsem za tři minuty dole a ostatní si v klidu budou lovit termiku tam nahoře... Tehdy se ovšem projevila naplno přítomnost Radka za mými zády a započal styl řízení známý jako "Novotný RC mode". Je to takový celkem zvláštní způsob pilotáže, kdy sice ruce na páčkách jsou soutěžícího, ale skrze hlasové pokyny ledadlo fakticky řídí Radek. Zhusta je toto praktikováno, pokud létá jeho syn René, ale tentokrát to aplikoval i na mě a ono to fakt asi funguje... I z té tragické výšky jsem dosedl k přistávacímu bodu 6 vteřin před koncem pracovního času. Sice jsem si potom musel na chvíli odskočit s infarktem, ale povedlo se a první litřík byl doma. Fakt se oplatí nevzdávat to předčasně a létat na krev až do poslední vteřiny a do posledního kola... Ony někdy i tři body nakonec znamenají hodně.... 

Postupem času se ale poměrně ideální počasí začalo měnit na menší větrnou smršť, díky které si člověk začal připadat jako v horkovzdušné troubě. Teplo, slunko praží, termiky plno, ale díky rychlosti větru znamenaly 3-4 kolečka v bublině přelet oblohy z jihu na sever v plné délce... Vytahuju anemometr a dozvídáme se, že průměrně to dává slušných 5,6 metrů, nárazy se šplhají lehce přes deset. Piloti mění letadla za těžší stroje, Radek bere do akce "medvědobijku", letadla na zemi jsou proti nechtěnému samovolnému startu jištěna botami, kamením a podobnými vychytávkami. No, vypadá to, že fakt trochu fouká.... Já bohužel olovo ani težší spojku do letadla dát nemůžu, nechci riskovat ztrátu velmi nestabilního kontaktu na konektoru klapky v křídle jakoukoliv manupulací s ním. A pro přidání olova bych křídla musel rozebrat... No nic, dolétáme tak jak to je....

Takže nastupovala strategie "hopsání" mezi oblastmi s lepším a horším vzduchem a vypínačky co nejblíže ke 200 metrům. Komické na tom bylo, že byť se vypínalo tak vysoko, stejně se potom ty nejlítější boje odehrávaly dole v šedesáti metrech. Ale aspoň bylo na co koukat, záchrany před poslední zatáčkou na přistání ve třetí minutě jsou tou nejhezčí ukázkou pilotního umění.  Následně vítr trochu povolil (ale ne o moc), a tak se dalo s nějakou tou lepší bublinou i nějak rozumě cestovat a doufat, že bude natolik silná a dá tolik výšky, aby se lehké letadlo z té pouti směrem k polanecké kostelní věži dokázalo vrátit. Občas to vyšlo, občas ovšem ne a tak se pro udržení fyzického zdraví a kondice pěstovaly i procházky do polí. Naštěstí nikdo neskončil v blízké kukuřici, protože by tam byl nejspíš dodnes.

Od samého počátku se na špici držel s propastným náskokem Radim Barč (což jsme tak trochu tušili, že... :) ), a zbytek startovního pole se rval co to šlo. Mezi prvními třemi místy se utvořily 300 bodové rozestupy a pak už to šlo jeden za druhým po pár desítkách bodů. Takže bylo potřeba se fakt snažit a doufat, že to zachrání škrtačka. Někdo na ni spoléhal natolik, že si vyrobil raději více než jednu, jistota je jistota, že jo.... Moc jsem těm výsledkům, zobrazovaným na monitoru nevěřil a říkal jsem si, že to beztak počítá nějak divně (napříkald že místo standardních výpočetních operací uplatňuje Sorg krácení a tak.... nebo karaťasení? :) :) ), přece nemůžu být se dvěma sedmistovkama po čtvrtém kole třetí :o No, byl jsem, i když nevím, jak se mi to povedlo.... Ale protože to bylo před škrtáním, dvě kola ještě před námi a zbytek startovního pole mi dýchal na záda tak těsně, že další pokus o posílení škrtací jistoty nepřipadal v úvahu, bylo potřeba se snažit o to víc. 

Nakonec jsme dolétali bez újmy na zdraví, letadlech či jiném majetku (což v tom "větříku" nebyla až taková samozřejmost), seškrtaly se výsledny a šlo se vyhlašovat. Svou neotřesitelnou pozici obhájil Radim Barč, který si svůj více než 300bodový náskok zachoval až do konce. Dále už to bylo po seškrtání zajímavější, ale o tři body (nějaké 1,5 -2 vteřiny čistého času ve vzchuchu!!!) byl lepší Petr Šnyrych, který nám tedy začíná (nejen) v RCEV pěkně zatápět :) Ony se ty léta praxe z F3J asi někde musí projevit... Létá opravdu výborně, schválně koukněte ve výsledcích na průměrné výšky vs. nalétaný čas...  Já si tentokráte z Polanky odvážím bronz s pocitem, že tenhle kov byl teda fest vydřenej :) 

Na závěr je potřeba poděkovat jak celému polaneckému týmu v čele s Radimem za soutěž, tak zejména Mirkovi Strykovi a Jardovi Osobovi, kteří měli na starosti běh soutěže, obsluhu techniky a zajištění minibufetu. I přes drobné technické problémy vše šlapalo a myslím, že Radimovi to celkem svědčí.... Čím je totiž nasranější na nefungující techniku, tím lépe lítá... :)

Tak příští rok nashle, Polanko :)

Výsledky

Fotky LMK Polanka

Článek na stránkách LMK Polanka

• Předchozí
• Další