Lietanie v termike.

Keďže väčšinou sa tu odohráva téma pravidlá, občas nejaká technika, dovolil by som si otvoriť TÉMA "Termika".
Po fáze sústavného ladenia a merania /opadania modelu, stúpania modelu, otáčok, účinnosti motoru atď./ som sa dostal do fázy keď som zistil, že je veľmi dôležité vedieť vyňuchať termiku. Niežeby technická vybavenosť neprispievala k lepším výsledkom, ale dosť súťažiacich robí veľmi veľké chyby pri krúžení alebo hľadaní termiky a dokonca niektorí letia tak, že možno sa niečo nájde. Neotváram túto diskusiu že by som bol nejako extra skúsený a mohol sa tu správať ako učiteľ, ale chcem sa podeliť troška o svoje skúsenosti ktoré čerpám z internetu alebo od svojich kolegov hlavne z kategórie F3J.
Téma je to veľmi široká a dala by sa rozdeliť do veľa podkategórií, ktoré by sa piloti mali učiť a cibriť.

Na začiatok témy pripájam súbor z literatúry "Technika a taktika lietania v termike" preklad od V.V. Gočarenka
a vybral som stať " Technika letov v malých výškach".
Táto literatúra je určená pre pilotov vetroňov, ale niektoré state sú užitočné aj pre nás modelárov.
Dúfam, že sa pripoja aj iní, ktorí nejaké skúsenosti majú a rozdelia sa s nami o ne. / a minimálne téma bude žeravá ako okolo pravidiel/.

Ešte prvý súbor ktorý mi na prvý pokus neprešiel.

To jsi tedy otevřel Pandořinu skříňku. O termice a létání v ní je toho napsáno moc, ale mám pocit, že jde o jakýsi druh umění či talentu, který není dán každému (ti ostatní potom staví makety nebo akrobatí ).

Nám modelářům dává termiku najevo model, přístroje buď nejsou nebo jsou zakázané. O vlivu polohy těžiště na indikování termiky napsal M. Drela hezký a krátký článek: http://www.polecataero.com/handlaunchu/cg-location .

Na rozdíl od populární pověry, profily nemají idální polohy těžiště - modely však ano. Poloha těžiště závisí především na půdorysu křídla, velikosti ramena ocasních ploch a velikosti ocasních ploch. Na profilu záleží méně.

Další pověrou je, že výkony větroně významně závisejí na poloze těžiště. Není to tak. Není těžké ukázat, že drastická změna těžiště, s odpovídající změnou v úhlu seřízení, změní klouzavost jen o pár procent. Změna těžiště má však velký vliv na ovládání a chování modelu, které jsou při létání v aktivním vzduchu mnohem významnější než pár procent v klesavosti

(Popis dive testu - podívejte se na obrázek http://polecataero.com/uploads/cg_trim.pdf )

1) Těžiště „vzadu“
Větroň pokračuje v přímé linii nebo jen mírně vybírá
Výhoda: model se při nalétnutí i do slabého stoupáku vzepne a zpomalí, při vylétnutí ze stoupáku skloní nos a zrychlí. Takové chování (změna podélné osy modelu a dopředné rychlosti) je dobrým indikátorem termiky, zejména na velkou vzdálenost nebo nad sebou, kdy je obtížné rozlišit přímé stoupání nebo klesání.
Nevýhoda: model neudrží podélné seřízení, při sebemenším narušení se bude vzpínat nebo přecházet do střemhlavého letu, takže se musí neustále řídit. V turbulentní termice je třeba létat rychleji, než by bylo ideální.

2) Těžiště vpředu
Větroň prudce vybírá
Výhoda: model zachovává podélnou linii a rychlost i v turbulenci. V termice může létat stabilně a pomalu s nejmenší klesavostí bez nebezpečí ztráty rychlosti.
Nevýhoda: při nalétnutí stoupáku změní podélný sklon a rychlost jen málo. Samozřejmě že v termice stoupá, to však není tak rozpoznatelné, jako změna rychlosti nebo podélného sklonu.

Na chování modelu při nalétnutí stoupáku jen jedním křídlem, nemá poloha těžiště vliv.

Já mívám na termických modelech těžiště až nechutně vpředu (a to jsem tento článek ještě ani neznal) - prostě nešikovný pilot musí mít model, co létá sám .
H.

PS: co je to "cibriť"?

Pekne si to rozpísal , to je tiež dôležitá vec, ale chcel som túto tému rozvinúť v rámci termického lietania a taktiky pri predpoklade, že model máš už dobre naladení.
Na Rcgroups bola jedna téma a tam to bolo pekne rozpísané. Ale on začal z inej strany . Začal s prípravou pred letom. Ak chodíš nasúťaže určite vieš ako to tam chodí , chceš sa zo všetkými pozdraviť pokecať čo bolo nové kto má akú technickú novinku. Vlastne o tom to je pre radosť a pre zábavu. Ale sú niektorý jedinci ktorý majú bojového ducha a sú moc súťaživý/napr. ako ja / no a keď výsledky nie sú ako by som si predstavoval tak začneš rozmýšlať čo robíš zle a ako sa treba naučiť grifi aby to bolo lepšie. Takže treba si aj pokecať, ale potom sa treba venovať samotnej predletovej príprave , poobzerať sa aké okolie je v oblasti kde by mohol byť najpravdepodobnejší výskyt vyvárania termiky, premyslieť si taktiku letu a hlavne keď už budem na štartovacej lajne kde letieť / to je dosť zásadná chyba pilotov že nevedia kde letieť a poletujú sem a tam len tak/. To sú dosť zásadné veci od ktorých sa odvíja úspešný let.
Preto som chcel aby sem napísaly piloti zo svojimy skúsenosťami a grifmi ktorý sa zúčastňujú na súťažiach.

PS: cibriť: učiť sa , zdokonalovať.

Já mohu soudit jen podle sebe:

Mně žádná teorie nepomáhá a dost pochybuji, že nějaká taková je. Já se řídím jedinou větou (kdysi dávno v Modeláři, myslím, že to psal pan Suchomel, ale možná taky ne): „je třeba nechat model letět a přitom odporovat tomu, co chce dělat sám“ (ale možná necituji přesně). Podstatou je to, že jediné informace k pilotovi přicházejí vizuálně na základě chování modelu. Proto je třeba hrabat do řízení co nejméně a přitom číst, co to počasí s modelem dělá. Bez tréninku se to ale asi vypozorovat a/nebo naučit nedá.

A na soutěži mívám dva stavy, buď je mi to v podstatě jedno, potom létám podle toho, co mám natrénováno, anebo se nechám vyhecovat a dopadne to špatně. Takže se při soutěžích snažím bavit, fotit, svačit, „našeptávat“, časoměřit a když mě zavolají na start, tak letím tak nějak „mimochodem“. A ještě jednu věc jsem vypozoroval, při volňáskách je možné se vynervovat, protože se potom člověk proběhne, u RC ten adrenalín není jak vybít a z toho dělám chyby.

Jsou tu zkušení RC matadoři, jsem zvědav, zda se někdo se svými zkušenostmi svěří. H.

Já bych taky přidal svou trošku do mlejna.

Vzhledem k tomu, že jsem "termická lama", tak jsem úplně alergický na teorie typu:
- sleduji let ptáků (pokud letím já, tak jsou všichni pryč a spíš to vypadá jako po apokalypse),
- sleduji stín mraků jak běží po zemi a hrne před sebou teplý vzduch (tohle bezpěčně funguje, pokud nejsem zrovna na startu, protože jak já jdu na start, tak stín právě přešel a kvůli kolegovi vedle na startovišti se ještě na něco čeká, takže nic),
- pokud se dlouho nahřejvá vzduch, tak se zákonitě musí utrhnout bublina a do ní je dobré se strefit (opět, pokud jsem na startu, tak se bublina utrhla těsně přede mnou a v dáli ještě vidím, jak odlétají slunečníky, protože to byla bublina jako prase),
- můžu letět na sondu (ano, možná u volňásků, ale když jsme všichni na zemi, tak těžko),
- když už mám tu kliku a pomocník mě upozorní, že kolega má stoupák jako nohu a já vidím, že přesun k němu přežiju (tak se slušně zeptám, kolik euro jeho stoupák stojí a jdu točit k němu, což ale vzápětí zkazím tím, že neodhadnu rozpad a jako pako tam furt kroužím, kdežto kolega si už našel jiný ).

A teď trochu vážně.

Myslím si, že Aleš to napsal velmi dobře a pochopitelně. Sledovat, jak se kroutí mraky, sledovat chování modelu už během motoru, nesetrvávat v oblasti klesáku a rozhodnutí o přesunu udělat velmi rychle, Pokud mám srovnatelnou výšku se soupeřem, tak využít "jeho" stoupák, sledovat rotaci vzduchu v předmětném stoupáku, abych netočil obráceně proti přírodě. To je všechno hezké, ale dle mého názoru je to jako s řízením auta (pokud někdo není vyloženě talent). To, že se někdo v pořádku vrátí domů ještě neznamená, že umí řídit. On v té své euforii si ani nevšimne, že fůru situací, které on způsobil, vyřešil někdo za něho. Podobné je to i tady. Pokud přistanu v desáté minutě, tak to ještě nejsem mistr světa, protože zrovna nosilo celé nebe a těžší by bylo najít klesák.
Otázka určitého drilu je na místě, ale v tom dobrém slova smyslu. Ne dřít model o trávu a přistávat desetkrát do minuty, ale létat celou oblohu a zkoušet v těch nejnemožnějších místech, jestli je nějaká šance něco vytočit. Opravdu dobrá škola je házedlo, ale nemůže se to zase přehánět. To, co vytočím s házedlem nad úzkou asfaltkou v pěti metrech, tak asi těžko zopakuji se čtyřstovkou. Ale je to základ.
No a takhle by se dalo psát ještě dlouho. Můj závěr je ten, že přestanu kecat o tom, že netrénuji (což byla pravda), a naopak se tomu budu věnovat za každého trochu snesitelného počasí. A od házedla vím, že budu překvapený, kdy a kde všude to nosí.
Je to velmi zajímavé téma a Karol Ch. to v počátku asi myslel jinak, ale možná, že neuškodí si trochu říct i o věcech kolem.

Alesi, tys to vzal moc doslova. Musi se letat ekonomicky. Kazdy zasah do rizeni spotrebuje energii. Jina neni, nez potencialni. Takze kazdy zasah do rizeni, i spravny, stoji par decimetru vysky. A to nemluvim o situaci, kdyz se to zkazi. Stoji to potom nejen par decimetru ale spis par metru. Nejekonomictejsi je opravdu nechat ho letet a jen lehounce korigovat. Z klesaku ovsem co nejrychleji zmizet !

Ivan Horejsi napsal: Alesi, tys to vzal moc doslova. Musi se letat ekonomicky. Kazdy zasah do rizeni spotrebuje energii. Jina neni, nez potencialni. Takze kazdy zasah do rizeni, i spravny, stoji par decimetru vysky. A to nemluvim o situaci, kdyz se to zkazi. Stoji to potom nejen par decimetru ale spis par metru. Nejekonomictejsi je opravdu nechat ho letet a jen lehounce korigovat. Z klesaku ovsem co nejrychleji zmizet !

Ivane, tohle je sice obecně pravda, ale...
Soutěžní realita vypadá tak, že šance na nějaké ustředění se opravdu s minimem zásahů je velmi malá, stoupáky je nutno honit po celé obloze a ten "řízený let", kdy se modelu opravdu spíš odporuje, nad tím "nezasahováním" velmi převládá. Hodně napoví i koncepce modelů - proč asi F3J přešly do stylu s plnou mechanizací, kdy se chtě nechtě musí řídit a samy od sebe se neustředí? Technicky by přece nebyl problém udělat klasické "ušaté" RCV2, které létá samo, o pevnosti dostatečné k razantnímu vleku (třeba celokompozitové), ale zjevně o podobnou koncepci moc zájem není - pomalu nejdůležitější je ta schopnost oblétat "celou oblohu" a taky se vrátit z velké dálky...