Telegrafický článek o soutěži v Nové Pace, konané dne 28.4.2012

Řekl bych, že známý hurikán Lenny ve srovnání s novopackým hurikánem Brutem je jen opravdu jarní vánek. Možná by Aleš mohl přidat k výsledovce kolonku s názvem TOTAL ŠROT, jelikož po včerejšku by tam zůstalo na letišti minimálně 8 křížků. Když jsme odjížděli, tak šli ještě chlapi lovit do lesa na stromy poslední trosky. Jinak soutež to byla bombastická, adrenalinová a pro řadu (minimalně osm...) pilotů i inspirujicí ke stavbě nových modelů, že, Jirko a Jirko...? Nutno, ale dodat, že vítr sám snad neměl prsty ani v jediném zničeném modelu... Bylo několik srážek za letu – Tomáš Hrubý vyžral dvě, ale obě byly u něj bez škrábnutí (ovšem cenou byl jeden totálně zabitý let a úbytek bodů u druhého) a s celkem drobnými škodami u "protistrany." Pak, ale taky byla jedna "totální" J. Váni s nějakým dalším modelem. No a zbytek byly klasické pády, kdy někdo řídil cizí model. Možná, že dost lidí prostě není zvyklých na situaci, kdy létá 10-13 letadel najednou... Předpověď slibovala 3-7 m/s a bylo asi tak 7 I 8metrů. Naštěstí směr V, JV, je pro polohu brdského letiště asi ten nejpříznivější.

Vzhledem k počtu přihlášených bylo vytyčeno 13 přistávacích bodů. Na ranní prezenci se přihlásilo 35 pilotů, Honza Micka však vzápětí zjistil, že má vysílač v Praze a vracet se mu pro něj již nechtělo. Létalo se na 3 rundy v 5 základních kolech a 2 finále s 13 postupovými místy. První kolo odstartoval, s malým zpožděním v 9:20, náš zkušený startér Milan Čapek, počítač tradičně obsluhoval ing. Pavel Křížek. Ozvučení bylo výborné. Synovec Vládi přivezl bedny a zesilovač 2 x 1000 W, takže bylo pěkně slyšet i přes ladění motoru pilotem ultralightu Mišpule. Po celou soutěž, k plné spokojenosti, fungovala kantýna s občerstvením v režii paní Jiráskové. Díky. Ráno to začalo ještě před zahájením soutěže křestem jednoho úplně nového Daidala.

Každý z nás má svou oblíbenou soutěžní kategorii, ať má pro to důvod jakýkoliv. Každopádně, ale čas od času si každý z nás vezme jiný typ letadla, nebo si odskočí na jiný typ soutěže ... Jako třeba místo RCEK na soutěž RCEO, která se konala 28.4 v olomouckém Neředíně.

O RCEO si my (tnz. lidi co lítají "Káčka" nebo F5J a jiné "náročné" disciplíny) myslíme, že jsou jednoduché a je to celé pouze a jen o přistání. Kdo by taky nenalítal v osmi minutovém pracovním čase pět minut ?! Ale popořadě. Je mi jasné, že RCEO má svoji skupinu lidí, kteří prostě nechcou a nebo nemůžou létat do stratosfér, nebo nemají desetitisíce na profi brusy o rozpětí čtyř metrů. Na óčkach potkáte opravdu rozmanitou směsici strojů domácí výroby, ale také i klasické rekreační modely nebo slepenin z více typů letadel do jednoho... Ono to je vlastně jedno, protože se tady opravdu nehraje na nějakou váhu, nebo přehnanou aerodynamiku a jiné šílenosti, které jiné skupinky soutěžících řeší celé týdny či měsíce. Vlastně to na mne působilo, že se to vůbec nebere tak na ostří nože jako u nás, a dokonce i samotná soutěž byla v domácím tempu a pohodě. No posuďte sami : Ráno okolo deváté se sjedete na nějaké ploše (tentokráte tedy na letišti v Neředíně), tam už postává pár modelářů a chystají si v pohodě stroje. Po chvíli dorazí "hlavní" auto, vystoupí organizátor a vytáhne megafón, velkou desku na zpracování výsledků a pár doma připravených kartiček. Dostanete průpisku, vyplníte, udělá se krátký briefing a řekne se "rozlosování". Létá se po třech lidech, nebo klidně i po dvou ... Já osobně jsem měl létat dokonce ve skupině sám :-D. No, ale když se nepřepočítává  je to vlastně "šumák" a ničemu to neškodí. Pokud jste nikdy na RCEO nebyli, tak na vás bude velmi zvláštně působit systém startů. Rozhodčí zakřičí do megafónu "Vyhlašuji pracovní čas teď " a nic :) Nikdo se nežene nahoru, jak by jste čekali, ale v klidu si položí éro na zem, zapojí baterie, koukne po obloze a pak někdy odhodí ... zvláštní, ale v tom je asi to kouzlo té pohody.

Samotný průběh letů byl teoreticky snadný, bohužel pouze teoreticky, protože

Předpověď počasí byla delší dobu nejistá, typicky aprílová, ale tak dva dny před soutěží se ustálila varianta – po ranním dešti by se mělo počasí celkem vydařit. Klaplo to do puntíku. Pršet přestalo před osmou hodinou, chvilku hrozila nízká oblačnost, ale i ta se zvedla při prvních startech a po poledni už jsme si užívali ideální polojasné oblohy s krásnými obláčky a dostatkem termiky. Foukalo velmi mírně od západu, pouze později přišlo vlivem termiky několik silnějších poryvů, ale ani v nich vítr nepřekročil 4m/s.

Na soutěž bylo přihlášeno 34 závodníků, což bylo velmi pěkné. Bohužel asi předpověď počasí nebo jiné komplikace způsobily, že nakonec někteří nedorazili, ale i tak je počet 27 velmi slušný.

Na soutěži měla proběhnout premiéra nových LED hodin, ale moc se nevydařila. Během prvních kol začaly ledky postupně slábnout a slábnout, až se nakonec hodiny zastavily a zhasly úplně. Nevadí, snad příště to vyjde lépe. Ostatní technika fungovala bez závad včetně SORGu. Objevily se celkem tradičně drobné otazníky nad rozlosováním, že někteří spolu letí během soutěže vícekrát je celkem běžné, ale to že program ve dvou případech neuhlídal „první-poslední" mě trochu překvapilo, a to, že Luděk Novotný měl na rozpisu 5x nejvzdálenější startoviště č. 7 by už někdo mohl brát vysloveně jako naschvál... Ale skutečně to tak z programu vypadlo!

Létali jsme pět základních kol a dvě finálová. V prvních dvou kolech, ještě pod zataženou oblohou, bylo výhodou letět vysoko, nějaké stoupáčky byly, ale slabší a s delšími intervaly, později už bublinky chodily mnohem silněji a byly k vidění i nepoměrně kratší motorové starty. Přesto takových skupin, kdy nosilo celé nebe a shazovalo se z obrovské výšky, bylo jen několik. Ve většině případů byly modely rozprostřeny široko daleko a každý si zkoušel ....

Tak nám začala sezóna RCEK. Na Moravě a Slezsku se konala první soutěz pořádána klubem Ikarus. Místem "souboje" bylo polní letiště Trnávka u Mošnova. V sobotu 14. dubna 2012 mělo být podle předpovědi deštivo a velmi větrno, a taky že bylo :). Letecké podmínky  byly spíše nic než moc , ale to díky bohu neodradilo pořadatelé a ani soutěžící. Nakonec se zůčastnilo celkem 21 soutěžících ve 4 skupinách. Mělo se lítat 5 kol + 1 finále. Slovo mělo je důležité, neboť už od rána děsně foukal studený vítr a zvažovalo se, zdali se bude vůbec létat ... Naštěstí nepršelo a tak jsme si řekli, že to zkusíme. Soutěž se však zkrátila na 4 kola bez škrtání a to z důvodu toho, aby časoměřiči, kteří byli ochotni i za takových podmínek pomoci, neonemocněli. Nakonec to možná ani nebylo špatné rozhodnutí, protože po druhém kole už pár časoměřičů prostě a jednoduše odpadlo. Není se čemu divit. I tak jim patří velké díky. 

Už od rána však zlobila technika (tiskárna) a tak se museli kartičky napsat ručně. Dalším problémem bylo počasí, ale to my jako modeláři moc ovlivnit nemůžeme. A jak probíhala samotná soutěž? První dvě kola byly větrné ještě v normě, takže se vyletělo nahoru, postavilo se proti větru a odstálo se zhruba 10 minut. Problémy nastaly při přistávání a to z důvodů poryvů. Spousta pilotů padala hluboko k sedmdesáti a tak se pořadí trošku utřepalo. (Bohužel tiskárna stále nefungovala, takže soutěžící nevěděli jak na tom jsou, ale tiskárna se naštěstí vzpamatovala). Během třetího kola se začaly dít věci, neboť se pořádně rozfoukalo (9-10 m/s) a lety v poměru 35 s motoru a 6 minut letového času se staly běžnými. Díky tomu se pořadí míchalo a míchalo. Je třeba ovšem říci, že v tomto počasí (kdy to je prostě celé o motorovém letu a troše štěstí) se vůbec neprojevila "síla" motorů KEDA, se ... Více v článku

Soutěžní den začínal mrazivým ránem a jasná obloha smazala obavy z mlhy, která se měla podle předpovědi jen velmi pozvolna rozpouštět. Z přihlášených 18 pilotů se omluvila pouze dvojice Hrubých, která ještě čerpala síly po sobotní soutěži F5J v Dubnici. Na letiště pokryté bílou nádherou postupně přijížděla auta ze všech koutů Čech, jejichž osádky se vzájemně zdravily s přídavkem parního efektu od úst.

Předpokládalo se odlétání pěti kol na čtyřech startovištích, jedno škrtnout a následně letět jedno finále na šesti startovištích, což se povedlo. O půl desáté mířily první eroplány k jasné obloze, za bezvětří a po vypnutí motorů vklouzly do nevšedním ticha.

První dvě kola byl vzduch klidný, hustý, ale postupně se začala objevovat první termika. Závany povětří byly znatelné jen podle zviditelněných výdechů soutěžících. Motorovalo se zpočátku kolem 25s. Některým rundám vzduch držel, takže se většinou modely musely sundávat, ale nebyla nouze o lety s předčasným přistáním, což se kupodivu stávalo těm lepším, kteří vypínali dříve. Bylo těžké najít úzký komínek a pak po něm chtít, aby vydržel.

Od asi třetího kola se povětří začalo profukovat od JV, tak do 4m/s, začaly fungovat stoupáky s klesákama. Během měření Martina Horáka jsem byl svědkem toho, jak si jeho Daidala vzalo termické "tornádo" do náruče a motalo s ním do nebes, až se z toho točila hlava a pilot měl plné ruce , aby z něj po chvíli utekl. Této scéně předházelo těsné pronásledování káněte, to však pokračovalo dále po obloze, kdežto Martina to chňaplo. Ptactvo pomáhalo vydatně, kdo spatřil ještě před startem nějaké "své" opeřence na vzestupu, tak na tom vydělal (Honza Mlejnek,...). Časté byly známé situace, kdy jeden "naděluje" a ostatní s připomínkami přihlížejí s modely na zemi (Radek Novotný,...).

Na modré obloze se ztrácelo pár modelů, které však byly vždy po nějaké době opět spatřeny (i pilotem) a řízeny. Časem se na nebi namalovala spousta kondenzačních stop po proudových motorech a ty orientaci a viditelnost usnadňovaly. Co se týče havárií, tak kolizi měl Petr Dušek s Jardou Bartůňkem, kde v kroužení přišel Jarda o motýla a pak celkem bez újmy přistál na zádech někam za porost. Zbytek soutěže úspěšně dokončil s Tilií. Luděl Mareš po prvním ostřejším přistání přilepil směrovku, obandážoval trup a gondolu a pokračoval v dalším soutěžení.

Jelikož snaha všech po maximu byla velká, tak se každý snažil přistávat na doraz tzv. "pováňovsku", a tak nebyla nouze o přistání do gongu (sám Jirka Váňa, Honza Mlejnek, Petr Cejnar), nebo s tím plácnout na jistotu někde dříve a za míň. Výborné výsledky (i více než jen jedna tisícovka v jednom letu) byly prokládány totálními nezdary, proto panovalo před určením finalistů velké napětí. Nejlepších výsledků docílil Honza Micka, dále Radek Novotný, Jarda Bartůněk, Standa Perkovič, Ruda Vybíral, Jirka Váňa.

Někde před dvacátou sekundou motoru vypnul Radek,a pak už kolem dvacáté to šlo rychle. Následovalo tiché drama. Standa si z Radkem po chvíli vytvořili svoje horní patro a ostatní bojovovali různě pod nimi, někteří jak na lochnesce. Došlo na nečekané výměny pozic a předčasná přistání. Plný čas využili jen tři medailisté a ti si to rozdali u přistávacích bodů s přihlédnutím na nepatrné, ale důležité rozdíly v délce motorování. 1. Radek Novotný, 2. Ruda Vybíral, 3. Jarda Bartůněk.

Ceny se rozdávaly od posledního (50cm zelená cena dodaná Zahradnictvím Micka) po nejlepší, mezi všechny byla rozdělena samolosováním tombola (svěrky,metry,nože,..), ti nejlepší si odvezli i něco navíc do vitríny.

Tak taková byla poslední soutěž RCEK roku 2011.

M.Chalupník

Výsledky ZDE (bodové) - Oficiální zatím nemám

Fotky ZDE a ZDE