20. 7. 2014 se na Dinoletišti konaly letos druhé závody RCEV s názvem DINO#2. Předpověď počasí slibovala opravdu teploučko a bezvětří zejména poránu, odpoledne pak nějaký ten svěží větřík. Tentokrát se nám i přes prázdninový termín přihlásilo celkem 19 pilotů. Vzhledem k tomu, že jsme měli 6 startovišť, tak nám jeden přebýval... "Na střídačce" zůstal dobrovolně po zralé úvaze Kristián Zemančík, který se měl ukázat po delší odmlce, ale byl znaven ze sobotní oslavy a vyřešil tak naše dilema, zda jedno startoviště přidávat. Děkujeme Kikino :). Létalo se tedy na 3 skupiny po 6 lidech a vše krásně odsejpalo. Asi se už budu opakovat a možná to už bude i trapné, ale dokud budou jezdit mezi nás obyčejné smrtelníky, musím je vždy zmínit. Opět Malčíci. První dvě kola (čili 6 skupin) byli jediní, kdo vypínal vždy pod 100 metrů.

Po roční pauze se kluci v Hranicích rozhodli uspořádat soutěž pro nás "malé větroňáře", tentokráte v nové kategorii RCEV. Hranice mám rád, je tam prostorné letiště, dobré zázemí a vesměs docela dobře létavé podnebí. Mnozí z nás si sice jistě pamatují brutální průtrž mračen, kterou jsou Hranice proslulé již nějaký ten pátek, ale tentokráte nic takového podle předpovědí nehrozilo.

Počasí tedy vypadalo, že bude bez chybičky, soutěžících se přihlásilo celkem 24 (což je mimochodem zatím rekord, zvláště když vememe v potaz to, že akce kolidovala s MČR RCEK v Chomutově), a já se budil už od pěti od rána celý natěšený, že si snad konečně zalétáme opravdu termicky, jak se sluší a patří. Chvili před sedmou již stepuji na dvorku u spolubojovníků Malčíků a společně vyrážíme do nedalekých Hranic. Jsme tam téměř první a tak máme dostatek času si postavit zázemí, smontovat letadla a udělat prvních pár testovacích "skoků" do vzduchu. Jde to parádně, od rána je pěkná termika, i když ne zrovna silná, ale je. Po chvíli dorazila téměř zahraniční výprava v podání Petr Dušek a Jan Kubica se svými stroji (děkujeme kluci za projevenou důvěru). Na naše oblíbené diskusní hádky nebyl čas, rozdáme si to na ploše :). Létalo se na 6 startovišť a bylo 5 kol + 1 finále pro 6 lidí.

Tak máme za sebou první RCEV dle předběžných oficiálních pravidel u nás na Moravě a Slezsku. Původní soutěž měla probíhat v neděli 11.5.2014, ale protože předpověď počasí byla opravdu škaredá, rozhodli jsme se na poslední chvíli akci posunout o jeden den dopředu. Obvolali jsme všechny účasníky, poslali emaily, napsali, kde mohli a čekalo se jen na ráno. Ranní budíček jménem Tereza (moje dcera) mne budí již ve 4 ráno, asi abych byl pořádně vzhůru a připraven :) Popoháněn ranní mrzutostí se šinu k oknu a držejíc v ruce mobil s počasím očekávám krásnou oblohu a sucho. Otočím žaluzie a co nevidím... Obloha je pod hnusným mrakem a děsně prší. Ověřuji tak ještě jednou situaci na mobilu a opět porovnávám s realitou. Mno nějak to sice nepasuje, ale co už. Maximálně se vyspím na letišti v autě, pokecáme, dáme pizzu, rozlosujeme poháry a pojedeme domů.

Devatenáctý dubnový den roku 2014 nastala velká chvíle a odstartovala první oficiální soutěž v kategorii RCEV. Více než roční práce mnoha lidí dostala maximálně možnou reálnou podobu, kterou umocnilo celkem 21 soutěžících. Bohužel, co bylo lehce proti této ukázce, a do jisté míry i "repre akci" v této kategorii, bylo počasí. Za svou soutěžní "kariéru" jsem už létal v ledasčem. Létal jsem v ukrutných vedrech, že se potil i pot samotný, létal jsem v takovém bezvětří, že se na anemometru dělaly pavučiny, létal jsem i v takovém dešti, že se místy zdálo, že prší i zespodu, a dokonce jsem létal i v takové mlze, že jsem byl rád, že vidím kniply na vysílačce.... ale v TOMHLE, to jsem ještě nelítal. Říká se, a Jarek Nohavica o tom dokonce i zpívá, že my tam ze severo-východu jsme zvyklí na tvrdé podmínky, o to nic, tudíž jsme vyrazili optimisticky naladěni a olovem vybaveni... Předpověď sice hrozila, ale pořád to bylo pod deset, nějakých 7-8 metrů. Navíc víme, že k předpovědi se obvykle přičítají +2 dny aby to pasovalo :) Pravda, trošku mne zarazilo, když jsem večer před odjezdem volal J. Veselovskému a on mi hlásil, že na ploše prší celý den jako blázen. Oponoval jsem mu, že MOJE předpověď tvrdí něco zcela jiného a aktuálně jim tam svítí ještě slunce na blankytně modré obloze :) To byly neklamné známky toho, že je asi "něco špatně". Ale v dobré víře, že se počasí umoudří, a taky v souladu s tradicí první akce svého druhu, vyrazila početná Moravsko-Slezská skupina na bitvu do Hořic. Sešlo se nás nakonec celkem 21 a to ze všech koutů modelářské republiky. Říkal jsem si hned po výjezdu, jak to bude super, že počasí je nádherné, svítí slunce, nefouká, bude to super ukázka, jak se má létat.

Tento článek vznikl na popud administrátora serveru Stoupák.cz Aleše Krátkého a také za přispění kolegy Petra Kurjana, který mě na myšlenku takto vyřešit lehce problematické dovažování RCEV letadel přivedl. Zkušení modeláři prominou možná místy zbytečně podrobný popis postupu, který by měl sloužit hlavně pro ty méně „vymodelařené“ :)

Proč to vlastně dělat?

Problematické dovažování, řeknete si – šup tam kus olova a je vymalováno, jaképak problémy. Nehledě na to, že systém balastu do spojky křídel, balastních trubek v křídlech či trupu je už nějakou dobu na světě a běžně se používá. Ovšem pokud jste jedním z mnoha majitelů již hotových speciálů typu Daidalos 100“ a jim podobných, zjistíte, že s tím nikdo u těchto „malých“ letadel při výrobě nepočítal. Náhradou spojky za ocelovou získáte k dobru pouhých asi 30g. A ke všemu (jak se vyjádřil trefně jeden z majitelů), v trupu těchto letadel je místa jako v hodinkách a do určitých podmínek jim vyšší letová hmotnost vyloženě svědčí (což bylo prakticky ověřeno na větrné soutěži RCEV v Polance na závěr loňské sezóny :) ). A tady nastávají ty zmíněné komplikace - zrovna v ideálním místě, tedy v těžišti, se v trupu obvykle nacházejí serva, je tam plno kabelů z křídel a když už někde o kousek dál najdete místo na pořádné rybářské olůvko, zjistíte, že vám to totálně rozhodí vyvážení. Maximálně se dopracujete ke stavu, že letadlo máte vyvážené s plnou zátěží nebo prázdné, ale dovažovat něco mezi tím nepřipadá v soutěžním stresu na poli v úvahu. Takže proč se neinspirovat u F5J a nedat zátěž do šachty v křídlech, abychom mohli ubírat a přidávat bez zásadního vlivu na polohu těžiště?

Mnohé tento článek potěší, pár jistě naštve, ale co už... "není na světě člověk ten...." - však to znáte. Prostě a jednoduše -  po roce práce, diskusí a dohadů se podařilo dotlačit k schválení pravidla "Stopalcovek" > RCE100 > RCE1 = RCEV :) Jak vidíte, už jen vývoj jména kategorie nebyl jednoduchý a co teprvé samotné znění pravidel, které se nakonec ve svazové podobě dostalo na celých osm stran. Ale věřte, že 90% textu je omáčka, a to opravdové jádro a podstatu celé kategorie si rozvedeme právě v tomto článku.

Vývoj nezastavíte, a s každou kategorií se nakonec dostanete na vrchol její popularity. Pak buďto zkomírá, nebo je nahrazena něčím novým. Signálem pro změnu je dozajista morální zastaralost, jako např. RCEJ a její stejnosměrné motory, nebo abnormální vyrovnanost výsledků, jako tomu bylo (je) u RCEK. Trošku podrobněji bych se zabýval "kamenem úrazu" právě v RCEK, a to jsou ony zmiňované vyrovnané výkony. Létám RCEK dlouho a rád, ale poslední dobou se začaly čas od času objevovat (nejen u mne) pochybnosti, zda je vše v pořádku, když po pěti kolech kdy máte min. 995b v přepočtu ani nepostoupíte do finále, nebo jedním špatným letem s časem 9:29 / 100 uděláte šrtací výsledek? WFT (slušně přeloženo jako "no toto!?") říkám si, je něco shnilého ve státě Dánském. Když šest postupujících do finále mělo bodové rozdíly v desetinách, nebo maximálně jednotkách bodů ? Hmmm...